Do háje, já čekám dítě s prostitutkou!

Vážený pane Přikryle, dovolte, abych Vás upozornil, že Vaše přítelkyně je bývalá prostitutka. Pokud mi nevěříte, vězte, že jako jeden z jejích klientů si dobře pamatuji na malé mateřské znaménko, které má vlevo u intimních partií.

A také na druhou o něco větší pihu, která zdobí její pravé ňadro pod bradavkou. Obou znamének jsem si všiml, když jsem s ní měl opakovaně sex za úhradu, podobně jako stovky jejích dalších zákazníků.

S přáním pěkného dne Váš neznámý přítel

V první chvíli jsem nevěděl, jestli mě víc šokoval obsah nebo ironicky vyznívající slušný tón mailu, který mi přišel z nicneříkající adresy. Kdyby to bylo plné sprosťáren, snáz bych to s gustem okamžitě smazal. Nejhorší bylo, že s těmi mateřskými znaménky měl pisatel pravdu. „Proboha, kdo by mohl mou drahou Markétu tak intimně znát?“ Kladl jsem si otázku. Tu ženu, se kterou žiju už druhým rokem a která je na rozdíl od mojí bývalky tak skvělá. Vždyť má oči jen pro mě a dělá mi pomyšlení, o jakém by se mohlo leckterému chlapovi jen zdát. A se kterou navíc čekáme dítě. Kdo to mohl napsat? Bývalý manžel, který se jí chce za něco mstít? Nějaká žena, která si toho všimla někde ve společných sprchách? A proč?

V Markétině minulosti bylo jedno údobí, o kterém jsem prakticky nic nevěděl. Prozradila mi jen to, že už byla jednou vdaná a po odchodu manžela se podle svých slov „protloukala, jak život dal.“ Prý střídala místa, jednou někde uklízela, podruhé dělala ve skladové hale, jindy jako servírka po různých hospodách. V jedné takové jsem ji přece tehdy poznal a pomohl jí najít klidnější místo v administrativě, kde pracuje dodnes a kde je spokojená.

„Proboha, jestli je to pravda, tak já se tahám s bývalou prostitutkou a dokonce spolu čekáme dítě. Kde mám zaručeno, jestli to nedělá za mými zády i dnes? Je to dítě vůbec moje?“ Začal jsem se trápit. Nedokázal jsem si představit, že ta, která si mě hýčká jako v bavlnce, by mohla být něčeho takového vůbec schopná. A hlavně jsem netušil, co mám teď dělat. Otevřeně se jí zeptat mi přišlo hloupé. Měl jsem ji rád a rozhodně jsem ji nechtěl opustit jen kvůli nepotvrzenému podezření. Markéta to na mně poznala a začala se ptát, co se děje.

„Marki, podívej se, co mi přišlo, viď, že to není pravda?“ Moc dlouho jsem její starostlivé vyzvídání nevydržel a ten anonymní mail jsem jí ukázal.

Markéta stála za mojí židlí, ruku měla položenou na mém rameni, a když četla, cítil jsem, jak mimoděk, aniž by si to uvědomovala, zatíná nehty a přestává dýchat. Ta slátanina ji musela šokovat ještě víc než prve mě a její prudká reakce vyvolala v mé mysli zmatek: „Tak buď je to přece jen pravda nebo jde o sprosté lži, při kterých se jí vaří krev v žilách?“
 
Když dočetla, napřímila se, chvilku stála mlčky bez pohnutí a já jen tušil, jak jí v rozčilení tluče srdce jako o závod. Pak konečně promluvila:  „Radku, vypni to. Pojď, sedneme si spolu pohodlně na pohovku, dáme si kávu a jí ti budu vyprávět pohádku o jedné nehodné holčičce. A nepřerušuj mě, než skočím, prosím.“

Markéta připravovala kávu jako ve zpomaleném filmu a stále mlčela, jakoby se odhodlávala prozradit mi tajemství, které mělo zůstat navždy skryté. Pak konečně postavila šálky na stolek, sedla si ke mně, vzala mé ruce do svých dlaní a s vážným pohledem, upřeným do mých očí se zvolna rozhovořila:

***

Radku, tehdy se mi zhroutil svět, když ode mě odešel Zdeněk a zanechal po sobě dluh z hazardu. Netrvalo dlouho a přihlásili se věřitelé. Těm dvěma hromotlukům s východním přízvukem jsem dala všechny své úspory, ale bylo to málo. Vyhrožovali mi, že jestli pěkně rychle nezačnu splácet zbytek, tak se mnou bude amen. Neměla jsem kde brát, plat uklízečky na takové peníze zdaleka nestačil. A tak začalo nejhorší období mého života.

Dělala jsem na privátě, musela do postele s každým, kdo mi zavolal nebo si na mě ukázal prstem. Šéfové alkoholičce jsem odevzdávala půlku vydělaných peněz. Abych dokázala splácet dluh, musela jsem kývnout na praktiky, které se mi hnusily už jen z pomyšlení a ani teď ve vzpomínkách nechci zacházet do detailů. Ale přežila jsem to, po několika létech byl dluh splacen a já s tím mohla konečně seknout. Tehdy jsem si myslela, že už nikdy v životě nedokážu navázat normální vztah s nějakým chlapem.

Ale pak jsi přišel ty, Radku. Jemný a citlivý člověk, a já u tebe poznala, že to se mnou myslíš poctivě a časem jsem vycítila, že mě máš rád. Neprozradila jsem ti tu chmurnou kapitolu svého života, nesebrala jsem k tomu dost odvahy ze strachu, že bys ode mě odešel. Doufala jsem, že se to nikdy nedozvíš. Začala jsem tomu věřit a s radostí s tebou plánovala dítě, po kterém oba tolik toužíme. Jenomže pak přišel ten osudný večírek ve tvém podniku, na který jsi mě vzal, protože jsi viděl, jak moc chci i tam být s tebou.

Poznala jsem ho hned při představování. Takový úlisný skrček, o němž jsi mi povídal, jaký je to budižkničemu a pěkný podrazák. Dopředu mě to nenapadlo, ale hned na první pohled jsem si vzpomněla, že to byl můj snad nejhorší bývalý klient. Tehdy po mně chtěl SM praktiky a pokaždé se smál, když mi s gustem ubližoval. A teď na tom večírku se ke mně v nestřeženém okamžiku přitočil se slovy: „Tak co, chudinko, nechceš si zase zadovádět?“ Poslala jsem ho do háje, ale dostala jsem strach. Bála jsem se, že mě nějakým způsobem podrazí. A teď, Radku, teď to udělal, ten mail je určitě od něj.

Od téhle chvíle o mně víš všechno, Radku a já musím nechat na tobě, jak se rozhodneš. Jestli to nedokážeš přijmout, nebudu mít právo ti to vyčítat, odejdu i s naším nenarozeným dítětem a už o mně nikdy neuslyšíš. Ale jestli ano, jestli se mnou budeš chtít dál žít, tak věz, že tě miluji a nikdy tě nezradím.“

***

Markéta zmlkla, stále se mi dívala do očí. Nemračila se, ani neusmívala, v jejích tvářích nebyla prosba, spíš očekávání a odhodlání. Odhodlání přijmout osud, o kterém teď musím rozhodnout já.

Mlčky jsem jí opětoval pohled, byl stejně pevný jako ten její. Předchozí pochyby byly k nevydržení, ale náhlá jistota mi dodala sílu. Vyvinul jsem ruce z jejích dlaní, objal ji, přitáhnul k sobě a posadil si ji na klín: „Neboj se o nás. O sebe, o mě, ani o to naše maličké. Všechno bude zas v pořádku, jen počkej do zítřka, musím si něco vyřídit.“

Byl jsem si jistý. V původně nicneříkající adrese, ze které mi přišel ten osudný mail, jsem poznal složenou přesmyčku přezdívky svého kolegy a slova troll. Příštího dne jsem si počkal na vhodný okamžik. Padla jen jedna krátká rána beze svědků. Rána, jež nezanechá trvalé následky na těle, ale která je nekompromisním a definitivním chlapským řešením.

Ještě téhož večera jsem požádal Markétu o ruku.