Diskriminace naruby

Dělal jsem tehdy v jedné mamutí hale na periferii Los Angeles v rámci své cesty do USA, jíž první půlku jsem zasvětil práci, sehnané jak se dalo, a druhou půlku nezávaznému potulování s batohem na zádech.

V té hale se kompletovaly a připravovaly k expedici kuchyňské spotřebiče, dost vyčerpávající dřina za pár dolarů. Byl jsem tam ani ne týden, makal ve dvojici s jedním domorodcem a celý den neviděl nic jiného než lednice, pračky, rudly, pomalu se posouvající přepravní pásy a jeho tvář. Bylo horko jak v blázinci, k večeru konečně padla, Jim vypadnul za svou holkou a já cestou na ubytovnu dostal obrovskou chuť na panáka. Ale kam? Nevěděl jsem a usoudil, že je to vlastně jedno, vlezu do prvního baru, na který narazím, hodím do sebe skleničku burbonu, vypadnu a půjdu se vyspat, mám toho dost.

Slunce zešikma pálí jako blázen, jdu kolem vrakoviště a na konci vidím nízký barák s léty zašlým poutačem Bar Honduras. Nebo Salvátor, to už si nepamatuju, prostě se jmenoval jako nějaká z těch zemiček tam dole. Venku nikdo, jen pár starých aut, kdo by se tam taky poflakoval, všichni jsou buď uvnitř nebo už dávno pryč.

Vlezu teda dovnitř a pecka, tma, oči přivyklé venkovnímu světlu nevidí skoro nic, jen přes celou místnost přímo proti mně tuší barový pult. Nos čuchá smrad vyčpělých lihovin, promíchaný s potem návštěvníku. Jo, jasně, je horko, tady uvnitř ještě větší než venku. A uši slyší klasickou směsici přeřvávajících se pijanů.

Postupuju dopředu, u barového pultu sedí čtyři hromotluci, mezi nimi jedno místo volné. Kolem sebe začínám tušit dvě řady obsazených stolů, na nichž probleskují sklenice s pitím. Jak jdu, kravál slábne, až postupně všichni přestanou mluvit a v místnosti je najednou hrobové ticho. Na moment zaváhám, zastavím se  a rozhlídnu kolem sebe. Oči si pomalu zvykají na příšeří a vidí, jak všichni přítomní zírají na mě. Ale proč? Copak vypadám jako Marťan? Nebo jako Satan, který právě vylezl z pekla?

Už to mám, proboha, já vlezl do černošského baru, všichni kolem mě včetně těch hromotluků u pultu a včetně barmana jsou černí jak uhel, jen já jsem běloch. Atmosféra houstne, vnímám zlověstné pohledy chlapů, tuhle se kmitne zaťatá pěst, támhle se do ticha ozve šeptaná výhrůžka, která je mimo mou slovní zásobu.

Stojím dva metry od barového pultu, nevím co dál a mozek mi jede na plné obrátky. Otočit se zpátky a utéct ven nemůžu, vnímám v jejich tvářích, že zrovna na tohle čekají. Přežiju? Zmlátí mě nebo rovnou zamordují? Mám strach. Už jsem toho prožil dost, ale takhle jsem se ještě nikdy nebál. Co teď?

Ale vždyť už je to vlastně jedno. Jestli mám umřít, tak s noblesou a s panákem v ruce. Postoupím k barovému pultu, se staženýma půlkama se vmáčknu mezi dva hromotluky a pěkně nahlas oslovím barmana, který na mě zírá, div mu nevypadnou oči z důlků: „A glas of Jack Daniels red dog, please.“ A pro jistotu hned vysázím na pult příslušné mince.

Nic. Krátké asi pětivteřinové nic, které mi připadá jako celá věčnost. Čekám první ránu pěstí nebo možná rovnou kudlu do ledvin.

Místo rány přichází hurónský smích. Bar se otřásá v základech, lahve a sklenice div nepadají z regálů, dvacet černých chlapů včetně hromotluků vedle mě a včetně barmana se hlasitě chechtá. Co chechtá, řve smíchy, že málem padají pod stůl.

Atmosféra se pročistí, napětí opadá a nepřátelské dusno je rázem pryč. Barman mi naleje panáka, kopnu ho do sebe a mizím, jako kdyby mi za zadkem hořela koudel. U dveří mi ještě jeden černoch obřadně pokyne rukou.

Venku se nadechnu rozpáleného vzduchu, který najednou chutná jak božská mana. Přežil jsem bez úhony. Ale proč?

Když tohle druhý den vyprávím Jimovi, nevěřícně kroutí hlavou a pak povídá: „Jardo, ty vole, ty nemáš nejmenší tušení, kam jsi vlezl. Měls z prdele kliku, ti chlapi podle tvé angličtiny poznali, že seš cizinec a nevíš, která bije. Být místní, semleli by tě.“