Moje soukmenovkyně, žijící ve volné přírodě, to nemají v životě jednoduché. Pokud není zrovna zima, je myší rok a slouží vám zdraví, tak to docela ujde, uživíte se vcelku snadno. I když ani v takovém případě to není bez práce, ti drobní hlodavci, kteří jsou naší obživou, jsou čím dál, tím vynalézavější, čemuž se mimochodem ani moc nedivím, neb i oni chtějí žít. A chytit ptáka, to už vůbec není jednoduché, leda tak nějakého nemocného chcípáčka a to aby se pak kočka bála, že se od něj něčím nakazí. Jakmile však přijde období, kdy je myší málo, případně příliš mnoho koček, nastanou vám krušné časy. Úplně nejhorší je to když nastane zima a napadne sníh, pak začne jít opravdu o život, mnoho z nás pomře hladem a zmrzne. Navíc když zrovna čekáte nebo vychováváte koťata, je všechno desetkrát obtížnější.
Já sama jsem měla obrovské štěstí, už když jsem byla kotětem, tak se mi podařilo najít hodné lidi, ke kterým jsem se nastěhovala a s nimiž dodnes sdílím jejich noru, které oni sami říkají podivným slovem dům. Zdůrazňuji, že jde o lidi hodné, to je moc důležité, protože velká část příslušníků člověčího pokolení taková není a od těch vám v životě hrozí velké nebezpečí. Nicméně mně se to podařilo a musím se vámi podělit o své zkušenosti. Člověk jako takový, je tvor, na němž se příroda přímo vyřádila. Zaprvé je strašně nešikovný, nemá žádné drápky a jeho zuby také nejsou nic moc, nedokázal by chytit myš, ani kdyby mu vběhla přímo před packy. Navíc mnohé člověčí samičky se těch malých myšiček dokonce bojí. Když chce člověk například vylézt na strom, musí si na to přinést takovou zvláštní věc, udělanou ze dvou bidel a mnoha příček. Za druhé je poloslepý, a jakmile se trochu více zešeří, tak nic nevidí. Musí si pěstovat obrovské kolonie svatojánských mušek nebo něčeho takového, nevím přesně co to je, a tím si svítí. Ani s člověčím sluchem to není zrovna slavné, když po něm něco chcete, musíte vysloveně křičet, aby vás uslyšel, a i sám dělá věčně ohlušující rámus, mnohdy dokonce i když spí.
Nicméně člověk, navzdory všem svým nedostatkům nikdy netrpí hladem, žízní nebo zimou. Má totiž ve své noře takovou zázračnou velkou, zpravidla bílou věc a pokaždé, když dostane hlad on nebo já, tak z jejího břicha vyndá jídlo. Je to obdivuhodné, čichem jsem poznala, že se velice často jedná o maso tvorů, kteří jsou mnohem větší než on sám a nedokážu si představit, jak by je při své nešikovnosti dokázal ulovit a zakousnout. Navíc to maso je už natrhané na malé kousky. Člověk nepotřebuje ani déšť, ani potůčky, louže nebo jezera, když mi dává napít, dotkne se podivné stříbrné věci, která mu kouká ze stěny nory a ze které hned začne téct voda. Když jsem to viděla poprvé, lekla jsem se, že mu ta voda vyplaví celou noru, ale on se té věci dotkl ještě jednou a voda téci přestala. Je to zvláštní, přestože má vody vždy dostatek, sám ji pije jen velice zřídka a místo ní si legračním způsobem lije z úzkých misek do tlamičky všelijaké ne zrovna lákavé tekutiny. Nejlépe to má člověk zařízené s teplem. V každé části své nory má další zázračnou, opět většinou bílou věc, a když přijde studené období a venku je zima, jen na tu věc sáhne a ona začne sama od sebe hřát. Přiznám se vám, že strašně ráda u těchto hřejivých věcí spávám.
Je mi záhadou, jak tohle všechno člověk dělá, kde k těm podivuhodným věcem a schopnostem přišel. Když jsem byla ještě mladá, domnívala jsem se, že člověk, který se mnou sdílí své doupě, je mezi ostatními lidmi výjimečný, je buď kouzelník, který umí dělat zázraky nebo má nějaký dar od člověčího boha, který mu umožňuje takové snadné živobytí. V průběhu svého života jsem se však setkala s mnoha kočkami, které jsou na tom podobně jako já a žijí též s lidmi v jejich norách. Všechny měly stejné zkušenosti jako já, i jejich lidé se uměli vždy postarat o jídlo, pití a teplo. A tak jsem pomalu začala měnit názor, nyní jsem přesvědčená o tom, že lidé žijí jiným způsobem života, než my kočky a mají jiné schopnosti. Neříkám, že jsou lepší ve všem, vždyť o mnoha jejich nedokonalostech jsem mluvila před chvilkou, ale jsou prostě odlišní. Tak jako oni si zřejmě nedokážou ani představit, že my kočky umíme například dopředu poznat, když se má otřást země, tak naopak nám kočkám se ani nesní o tom, jaké náramné, avšak pro ně obyčejné a samozřejmé věci lidé mají, co všechno dokážou a když to vidíme na vlastní oči, připadá nám, že jde o zázrak.
Poznámka autora na závěr, citace části Matoušova evangelia, kapitoly 14: ... Když pak nastal večer, přišli k němu jeho učedníci se slovy: „Tohle místo je pusté a je už pokročilá hodina. Propusť ty zástupy, ať odejdou do vesnic a nakoupí si jídlo.“ Ježíš jim ale řekl: „Nemusejí odcházet, vy jim dejte najíst.“ Řekli mu: „Nic tu nemáme, jen pět chlebů a dvě ryby.“ On však řekl: „Přineste mi je sem.“ Tehdy přikázal, aby se zástup posadil na trávě. Vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a nalámal ty chleby a dal učedníků a učedníci zástupům. A tak se všichni najedli a vyli nasyceni. Potom sebrali nalámané kousky, které zbyly, dvanáct plných košů. A těch, kteří jedli, bylo kolem pěti tisíc mužů, kromě žen a dětí ...
