Člověk míní, kočka mění

Normální lidé říkají: „člověk míní, Pánbůh mění,“ ale u takového potřeštěnce, jakým jsem já, to s těma kočkama vyjde nastejno. A přitom je vlastně úplně jedno, jestli se jedná o kočku dvounohou nebo čtyřnohou.  

Včera jsem si udělal výlet do naší stověžaté matičky, nafotil něco historických vlaků a tramvají, po návratu si trochu dáchnul a spekuloval, že se hned začerstva pustím do fotoblogu o těch starobylých kolejových vozidel. Jenže pak najednou píp, přišel mi mail:

Dobrý den Honzo,
 
nenapsal byste článeček o výstavě?
 
Zdravím Dana

Pár slov, tři stručné řádky s přílohou, o jakou výstavu a jaké kočky se jedná. Prosba od jedné kočky dvounohé, jmenovitě paní Dany Javůrkové, fantastické mámy od všech opuštěných a nalezených útulkových koček čtyřnohých, abych svým skromným způsobem její svěřenkyně podpořil. Prostě prosba, která se neodmítá, vlaky a tramvaje holt počkají.

Takže vás tímto s dovolením zvu na umísťovací výstavu útulkových koček, která se bude konat příští sobotu 19. září od 11 do 17 hodin na Praze 5 v Lidické ulici číslo 31. Mimochodem, je to pár kroků od Anděla, kam se člověk snadno dostane metrem B nebo celou řadou tramvají a autobusů.

Teď malá „ochutnávka,“ několik kočičích krasavic a krasavců, které tam uvidíme, ale ve skutečnosti jich tam bude daleko víc. Nejen od Dany ze Spolku na ochranu zvířat Dobříšsko, ale též ze Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi.

Je září, jeden ze dvou měsíců, které jsou každoročně noční můrou opuštěných koček a jejich opatrovnic z útulků. Tím druhým měsícem je leden, kdy se lidé houfně zbavují živých vánočních dárků, tedy zpravidla koček a psů, které si od nich pod příslibem péče vyprosily jejich ratolesti. Jenomže pak se najednou ukáže, že dítko starost o toho živého tvora po pár týdnech omrzí a ten čtyřnožec, který za nic nemůže, skončí v lepším případě rovnou v útulku, v horším případě prostě vyhozený na ulici nebo někde v polích či v lese za městem. A může mluvit o štěstí, když ho tam v zimě útulkářky najdou a odchytí.

Teď v září je to podobné. K lidem se na chatách a chalupách takový tvor přitoulá, oni si řeknou: „jé, to je krásná kočička, kocourek, koťátko,“ začnou ho krmit a ono si na ně zvykne. Jenomže pak přijde konec dovolených a prázdnin, lidé odjedou z chat a chalup do svých městských bytů a toho čtyřnožce si jaksi „zapomenou“ vzít s sebou. No a pak začnou útulky praskat ve švech...

Zářijové opuštěné kočky. Dnešní příběh je pro mě dávnou srdeční záležitostí. Tehdy na začátku 70. let minulého století bylo též září a já zrovna nastoupil za střední školu. Sotva jsem toho osudového dne přišel domů, zazvonila naše sousedka Boženka, v náručí měla maličké mourovaté kotě a ptala se mě, jestli bych si ho nechtěl vzít. To víte, že bych chtěl, už strašně dlouho jsem po vlastní kočce toužil, ale musel jsem jí říct, že o trvalé přítomnosti kočky v našem bytě nerozhoduji, že musí počkat, až moji rodiče přijdou z práce a zeptat se jich.

Kotě prý našla v dešti v parku pod lavičkou Boženčina známá, vzala ho domů, ale když druhý den uviděla, jak jejich miminko žmoulá v pusince kotěcí tlapku místo dudlíku, tak usoudila, že si ho nemůže nechat. Ani u Boženky zůstat nemohlo, ta měla doma andulku a bála se, že až kotě povyroste, mohla by být jeho přítomnost v bytě pro toho opeřence fatální záležitostí. Když pak naši dorazili domů, přišla Boženka s kotětem znovu a spojenými silami se nám je podařilo ukecat. Dostalo jméno Madlenka a zůstalo u nás.

„Chtěls kočku? Chtěl. Tak se o ni starej hlavně ty sám,“ řekli mi naši. A já se staral plnou silou svých pubertálních patnácti let. Honili jsme se s Madlenkou po bytě, číhali na sebe za rohem čehokoli a podnikali prudké výpady jeden na druhého. Když se Madla rozparádila, nastavil jsem jí ruku jako kořist a ona ji lovila. Pravda, občas jsem si vzal koženou rukavici, ale jen zřídka, nějaké ty šrámy od drápů a zubů přece puberťáka nerozhází. Když jsme toho měli oba dost, lehnul jsem si na gauč nebo jenom tak na koberec na zem, Madla si mi vlezla na břicho, rozpředla se, našlapala mě a usnula. A já se ani nehnul, abych ji nevzbudil. Asi deset let jsem měl na hrudníku několik bílých čárek, drobných jizviček, když jednou z hlubokého spánku vystartovala po motýlovi na okně a pořádně se ode mě odrazila zadníma nohama.

A výsledek pubertální výchovy? Šťastná divoška, která se při pobytu na chalupě nebála kun ani psích vetřelců, když k nám náhodou zabloudili děravým plotem. Dožila se krásných třinácti let a je jednou z několika koček, které měly a mají na svědomí, že se ze mě pomalu, ale jistě stává taky kocour.

Ano, vím, Madlenčinu fotku jsem už publikoval dřív, ale promiňte, nedá mi to, musím ji sem znovu dát. Dělal ji můj tatínek a je jediná, která se dochovala.

Prožíváme divnou dobu, mnozí z nás se bojí a nevědí, co bude dál. Věřme, že do příští soboty nedojde k zákazu a ta výstava se opravdu uskuteční. Budu moc rád, když na ní co nejvíce kočkám otevřeme my lidé svá srdce a vezmeme si je natrvalo k sobě domů. Přítomnost kočky zahání strach a nejistotu, a dává člověku pocit bezpečí. Věřte mi, vím o tom své.

Poznámky: Autorka fotografií útulkových koček paní Dana Javůrková vyslovila souhlas s jejich zveřejněním. Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.