Cizinka s rozměrnou kabelou

Tuhle ženu v pražském metru není možno přehlédnout. Upozorňuje na sebe nejen obrovskou kabelou světlemodré svítivé barvy, ale též porušováním všech možných psaných i nepsaných regulí.

Ráno jezdívá z Palmovky na Náměstí Republiky a odpoledne v opačném směru, čímž se na těch několik stanic překrývá s mojí trasou. Když jsem si jí všimnul poprvé, zaperlila hned nadvakrát. Nastoupila na zmíněné Palmovce do celkem zaplněného vagónu, a než aby se odsunula někam stranou, zůstala stát ve dveřích. Pro zvýraznění překážecího efektu sňala z ramene rozměrnou kabelu, složila si ji k nohám, čímž vyplnila celý dveřní prostor.

Poté pohodila hlavou, rozepnula si bundu, z náprsní kapsy vytáhla mobil a počala s někým telefonovat. Hlas ji prozradil, byla to cizinka. Ani ne Ruska, možná ani ne Ukrajinka, ale rozhodně Slovanka, spíš asi odněkud z jihu, i její sotva znatelně snědší pleť tomu napovídala. I když jeden dnes nikdy neví, možná žádný jih, nýbrž solárko.

Říkejme ji třeba Elén, to je takové pěkné jméno pro ženu mladšího středního věku s krátce střiženými hnědými vlasy, souhlasíte? A nevadí vám, že se ve skutečnosti nejspíš jmenuje jinak? Nu dobrá, tak tahle Elén se rozhovořila s takovým zaujetím, že nevnímala okolí a lidé ji ve stanicích museli v těch dveřích přeskakovat i s její rozměrnou kabelou. Vůbec ji to nevadilo, vlastně chci říct, vůbec ji nenapadlo, že všem překáží, že jako slušná dáma by se měla stáhnout aspoň o krok stranou, a z hovoru se probrala až ve stanici Náměstí Republiky.

Tedy z hovoru, přesněji řečeno z udílení rozkazů na dálku. Slovům jsem nerozuměl, ale rytmus její řeči, doprovázený gestikulací prozradil vše. Inu, řeknu vám, jestli ten na druhé straně byl její partner, tak bych rozhodně nechtěl být v jeho kůži. Ale jakmile se s toho hovoru probrala, tak zaperlila podruhé.

Jedna z nepsaných regulí cestování metrem se týká eskalátorů a praví, že ve frontě pod nimi se nepředbíhá. Respektive kdo nepospíchá, nepředbíhá, počká, až na něj dojde řada, postaví se k pravému madlu a v klide se veze. Předbíhat smějí jen spěchavci, kteří se pak nervou vpravo mezi nespěchavce, ale pěkně si své předbíhání odpracují chůzí po jedoucích schodech nahoru podél levého madla. Ne tak naše milá Elén, na Náměstí Republika popadla svou rozměrnou kabelu, vylítla z vagónu jak namydlenej blesk, předběhla celou frontu pod eskalátory, a než aby si to poctivě vyběhla nahoru, narvala se vpravo. Rozměrnou kabelou odstrčila uhrovitého mladíka, až mu smetla brejle z nosu a postavila se těsně nad něj, div, že ho svým pozadím nesrazila dolů celého.

Uhrovitý mladík jen couvnul o schod zpátky, shýbnul se pro brejle, které chvíli nemohl bez brejlí najít, nakrčil nos, urovnal si kulicha a nezbylo mu, než zblízka zírat na Eléniny vyšpulené půlky. A já si o kousek pod nimi pomyslel: „Hm, chlape, než abys řešil neomalené cizinky nižšího středního věku, radši se těš na ten vlašák, který si dáš za chvilku k snídani. Pochopitelně s čerstvými křupavými rohlíky od ochotné podmanivé cikánky z pekařství.“ (Jestli jste to nečetli, tak tady.)

V metru jsou trojsedačky, dvě místa vedle sebe a třetí dost natěsno proti nim. Další nepsanou regulí je instinktivně uhnout s nohama, když se chce někdo dostat na tu zadní. Onoho rána usedla Elén na Palmovce na sedadlo do uličky šikmo naproti rozložité dámě na singlu a natáhla si nohy před sebe. Když se tam pak na zbylé volné místo u okýnka snažila dostat jakási vetchá stařenka o holi, myslíte, že ji tam naše roztomilá Elénka pustila? Ale kdepak, to jste teda pěkně naivní, ta si jen líčila řasy před mobilem, přepnutým na selfie jako zrcátko a ani si jí nevšimla. Nebýt rozložité dámy, která se musela bezmála ukroutit a jaksi vtáhnout sama do sebe, tak by se na to volné místo u okýnka stařenka ani nedostala. Cuknout v tu chvíli mašinfíra s metrem, mohla by upadnout na Elén, vyrazit jí z rukou řasenku i s mobilem, a to by pak pro mladou cizinku bylo neštěstí, to vám tedy povím.

Říká se, že člověk míní a pánbůh mění. Respektive Čecháček si udělá názor a cizinky mladšího středního věku s rozměrnými kabelami ho pak vyvedou z omylu. Elén jsem si kamsi zařadil ani ne tak kvůli její cizokrajné mluvě nebo sotva znatelně snědší pleti, ale kvůli jejímu hulvátství, které mi zvlášť u příslušnic něžného pohlaví vysloveně nevoní. No, chápu, možná jsem v tomhle nemoderní měkkota, ale ženská má být za ženskou. Klidně rozložitá jako ta dáma, co pouštěla stařenku k okýnku nebo jako Maruška, či naopak štíhlá jako servírka v cukrárně, ale každopádně má být formát. Prostě osobnost, jestli mi rozumíte. Tak tohle jsem si až do předvčerejška o Elén rozhodně nemyslel, až udělala něco, co jsem od ní teda fakt nečekal.

Pátek odpoledne, opět stanice metra Náměstí Republiky, tentokrát opačný směr. A opět jsem se tam srazil s Elén, nejspíš v těch místech taky někde pracuje. Nastoupili jsme do stejného vagónu, ona usedla hned vedle dveří a já o kousek dál, moc lidí tam kupodivu nebylo. Zmatek nastal až na Florenci, kde se přesedá z céčka a člověčenstvem se to tam jen hemží.

Nevím, jak se to semlelo, těsně před zavřením dveří byla na peróně mladá mamča s tak čtyřletým klukem. Možná ji nějak zlobil nebo se nemohla rozhodnout, jestli má nastoupit nebo ne, ale dopadlo to tak, že se jí kluk na poslední chvíli vytrhnul, a když se dveře definitivně zavřely, on byl uvnitř a ona venku.

„Proboha, počkejte, otevřete, já tam mám syna!“ Zmatkovala ta mamča, co zbyla sama na peróně a vyváděla pěkně nahlas jako čert. Teda čertice. Jestli se jí divíte, tak se nedivte, v její situaci byste tak taky vyváděli jako čert, a pokud vy ne, tak já rozhodně jo. Všimli jsme si toho všichni, ale jako první zareagovala Elén.

Překvapivě skoro čistě česky zavolala skrz dveře na mamču: „Na pšíští stanici!“ Svou větu pantomimicky doplnila gestikulací. Ukázala na mamču, pak na kluka, potom na sebe a nakonec udělala rukou oblouk dopředu a do strany, jakože spolu pojedou jednu stanici, tam a počkají.

Kluk mezitím jenom koukal, a než mu stačilo dojít, že ujíždí vlastní rodičce, že by se mohl začít bát a klidně i rozbrečet na celý vagón, tak si k němu Elén přičupla, přitáhla si ho k sobě a začala mu něco potichu vykládat.

Nevím, jestli to byla zvědavost, špetka nedůvěry nebo jen okamžitý nápad, že potřebuju do elektroprodejny, ale cosi mě ponouklo k tomu, aby na té příští stanici, tedy na Křižíkově taky vystoupil. Vylezli jsme všichni, napřed Elén s asi čtyřletým klučinou za ruku a se svou všudypřítomnou rozměrnou kabelou, a pak já. Než jsem se vydal do toho elektra, chvilku jsem se tam dole na peróně tak nějak rádoby nenápadně poflakoval. Jenom pár minut, než přijelo další metro i s vystrašenou mamčou a než jí Elén toho klučinu předala zpátky. Všechno to proběhlo v pohodě, bez problému, bez zabrečení a za doprovodu vřelých závěrečných díků.

Holt někdy se člověk krapet splete, a pak se najednou diví. Ano, Elén předvedla pár zcela nežensky hulvátských kousků, ale k jednomu se vám otevřeně přiznám. Jestli ji ještě někdy potkám, jako první mi vytane na mysli, jak se úplně automaticky a bez přemýšlení zachovala v situaci s vyděšenou mamčou a malým klukem.