Bratrská nenávist

František se po návratu domů posadil do křesla. Zavřel oči a po náročném dni se na moment propadl do polospánku. Vytrhl ho z něj zvláštní pocit z posledních dní, že v prázdném domě není sám. Teď už pro něj měl konečné vysvětlení.

„Ušatý torpédo, ušatý torpédo, jestli něco cekneš rodičům, tak tě zmlátím!“ Posmíval se kdysi dávno v dětství Frantovi jeho o dva roky starší bratr Rudolf pokaždé, když mu sebral některou hračku. Cvrnkal ho přitom do uší a to maličké dřevěné autíčko mu s gustem rozdupal. Jindy mu vyhodil z okna gumový míček a pak se mu posmíval, když ho Franta nedokázal najít. Šikanoval ho při každé příležitosti a Franta se ho bál. Tak by si býval přál mít sourozence, se kterým by si mohl v pohodě hrát, ale nebylo to možné, Rudolf byl v tomhle ohledu koumák a dovedl v rodičích vzbudit dojem, jak se o svého mladšího brášku krásně stará.

Když oba vyrostli a Rudolf se už před Frantou nemohl spoléhat na své svaly, zvolil jinou taktiku. Začal ho pomlouvat, šířil o něm drby rafinovaným způsobem, aby se nikdo nedozvěděl, odkud ty nepravdy pocházejí. Ani sám Franta to zpočátku nevěděl, teprve až když se na něj vykašlala jeho holka a začala chodit s Rudolfem, začal tušit, odkud vítr fouká. Případy Frantovy „náhodné smůly“ se množily, Rudolf si pokaždé dokázal intrikami zařídit, aby slíznul máslíčko z jejich bratrského chleba.

Vše vyvrcholilo o mnoho let později, když už Franta dávno bydlel na druhém konci republiky a jejich rodiče zemřeli. Rudolf se tehdy začal soudit s Frantou o dědictví a s pomocí bůhvíjak pochybných důkazů se mu ho podařilo oškubat o značný díl zděděného majetku. To byla poslední jiskra, která v jinak vstřícném a lidumilném Frantovi zažehla opravdovou nenávist vůči Rudolfovi. Takovou tichou nenávist, která je prostá reálných skutků, ale o to víc dokáže člověka sžírat uvnitř. „Já nemám žádného bratra. Ten člověk, co se dva roky přede mnou narodil mým rodičům, je zrůda, s níž nemám nic společného,“ tvrdil sám sobě. A když se ho někdo zeptal na sourozence, tak Rudolfa zapřel.

V posledních létech Franta ve své nenávisti otupěl a na Rudolfa prakticky zapomněl. Pokud mu náhodou přišel na mysl, už tolik necítil vztek ani zlobu, zbylo jen slabé vzdálené bodnutí dávných křivd. Takhle to měl až do současných dní, kdy mu přišlo smutečné oznámení o Rudolfově smrti.

***

Na pohřbu bylo jen pár lidí, Rudolf si za svého života moc přátel neudržel. František vyjádřil soustrast Rudolfově druhé manželce, kterou předtím ani neznal. Prohodil pár skromných slov s rodinami Rudolfových dětí z prvního a druhého manželství, brzy se omluvil a vydal na dalekou cestu k domovu.

Náhlá výluka na dráze způsobila, že František nemohl dojet vlakem až domů a musel vystoupit na předměstí. Cestou na tramvaj ho přepadla únava, a tak vzal za vděk krátkým posezením v maličké útulné vinárně, která se mu náhodou připletla do cesty. Nikdy v těch končinách nebyl, nikoho z těch několika málo lidí uvnitř neznal, ale nevadilo mu to. Pomalu usrkával ze sklenice bílého vína a snažil se na nic nemyslet. Moc se mu to nedařilo, opět se ho zmocnil ten divný pocit, který ho pronásledoval posledních několik dní. Nevěděl, oč jde, nedokázal to definovat.

Pak si František uvědomil přítomnost dvou žen sedících pár stolků od něj. Dcera s matkou? Nebo dvě kolegyně z práce? Kamarádky? Jejich hovor byl sice natolik tichý, že nerozuměl slovům, ale bavilo ho hádat, jakým způsobem k sobě patří. Mladší byla výřečnější, víc gestikulovala, starší spíš poslouchala a jen občas prohodila hlubokým altem pár klidných slov. A hlavně se dívala... Ano, dívala, teď teprve Františkovi došlo, že ho starší žena kradmo pozoruje. „Co na mě, na starým pětasedmdesátiletým dědkovi taková pěkná ženská vidí?“ Napadlo ho s úsměvem.

Jejich pohledy se střetly. Paní vstala a několika tichými kroky přešla k Františkovu stolu: „Dobrý den, pane, promiňte, že ruším, musím vám něco říct.“

„Dobrý den.“ odpověděl překvapeně, „Potřebujete něco? Mohu vám nějak pomoct?“

„Ne, jenom vám chci říct něco, co asi nevidíte. Váš zesnulý bratr klečí vedle vašeho stolu a prosí vás o odpuštění.“

Zmlkla. Zíral jí do tváře. Její slova ho šokovala, ale on si byl jistý, že ústa patřící k jejím vidoucím očím nelžou. Zmohl se jen na jediné slovo: „Děkuji.“

Myšlenky se mu rozlétly po celém životě, myslel na všechno a na nic zároveň, nevnímal svoje okolí. Když se trochu probral, ženy už tam nebyly.

***

František si neuvědomoval chůzi ani jízdu tramvají, pomalu nevěděl, jak se dostal domů. Posadil se do křesla, zavřel oči a na moment se propadl do polospánku. Vytrhl ho z něj až ten pocit, který měl už měl několikrát. Teprve teď si uvědomil, že vnímá přítomnost někoho, koho nevidí. Přítomnost duše člověka, o němž sám sebe před léty přesvědčil, že přestal být jeho bratrem.

Podzimní den se krátil, padl večer a v pokoji bylo najednou husté šero. František vyšel na zahrádku, uřízl jednu z posledních růží a postavil ji na stůl do prosté sklenice s vodou. Zapálil svíčku a zahleděl se do plamenů. Začal vzpomínat, bilancovat svůj vztah s Rudolfem.

„Co pro mě znamená nějaké dávné rozbité autíčko nebo zahozený míč? Pouze nicotné zapomenuté hračky, o které musí člověk přijít, aby si v dospělosti mohl vážit věcí.“

„Co jsou první ztracené lásky? Jen pomíjivé vztahy, které musejí přijít a odejít, aby mohl člověk později nalézt ten pravý.“

„Čím jsou mi dnes nějaké dávno ztracené peníze z dědictví? Pouze hmotné statky, které mohou člověka naučit, že je důležitější dávat než brát.“

Ještě dlouho promlouval František v myšlenkách sám k sobě. Pak se zahleděl do plamene svíčky a pravil tichým rozhodným hlasem: „Odpouštím ti, bratře, buď sbohem.“

Prostředí se pročistilo, pocit z posledních dní odezněl a František najednou cítil, že je v místnosti opravdu sám. Vstal, přistoupil k oknu a začal pozorovat jasnou temnou oblohu. Na obzoru zahlédl letící hvězdu, která místo aby padala dolů, stoupala vzhůru k nebesům. V očích se mu zaleskly slzy smíření.