Až se jednou zabiješ, tak se mi nechoď vybrečet na rameno!

Touhle sarkastickou větou mě počastovala moje manželka Helena, když jsem proti její vůli udělal něco, co ona považovala za krajně nebezpečné. Jenomže já to tak nebral, prostě jsem potřeboval občasný ventil z našeho soužití.

Helena byla odjakživa akčnější a společenštější než já a hned, jak jsme se vzali, tak svým způsobem předběhla dobu. Naše domácnost fungovala v opačném gardu, než býval zažitý model klasické rodiny, v níž je muž živitelem a žena se stará o domácnost. Mně coby introvertovi to nevadilo, naše kluky dvojčata jsem miloval, a pečovat o ně, vychovávat je, učit se s nimi do školy a starat se o jejich zájmové aktivity bylo něčím, co mě zcela naplňovalo. Když byli maličcí, tak jsem nechodil do práce vůbec, jakmile trochu povyrostli a nastoupili do školky, našel jsem si takové zaměstnání, abych jim stále mohl věnovat tolik času, kolik bylo potřeba. A nejenom dětem, vaření, praní, uklízení a všechno ostatní jsem též ochotně nesl na svých bedrech.

Možná si teď o mně pomyslíte, že jsem byl podpantoflák a snad budete mít svým způsobem i pravdu, ale mně v podstatě nic jiného nezbývalo. Helena byla dominantní osoba, já ji nade vše miloval, a pokud jsem chtěl, aby byla šťastná a spokojená, musel jsem tuto roli přijmout. Sice věnovala hodně času svému zaměstnání, v němž povětšinou figurovala v různých šéfovských pozicích, ale peněz dokázala vydělat dost. Když přišla večer konečně utahaná domů a zjistila, že vše funguje, jak má a já ji krom otevřené náruče uvítal teplou večeří, rozzářily se jí oči a byla spokojená.

Jen jednu věc měla Helena podobně jako celá řada žen, neřídila auto. Řidičák sice měla, ale bála se usednout za volant, takže doma tuto činnost nechávala na mně a v práci, pokud se někam vypravila, vždycky si dokázala zařídit, aby ji měl kdo svézt. Já se na rozdíl od ní snad narodil s volantem v ruce a řídit cokoli, co jezdí po silnici, mi přinášelo potěšení. Navíc s odstupem času musím říct, že za volantem našeho rodinného vozu jsem jako na jediném místě musel mít podvědomý pocit, že aspoň v téhle roli mám navrch.

Tímhle způsobem jsme fungovali spoustu let, vlastně až do doby, než Filip s Jakubem vyrostli a opustili rodinný krb. Jakkoli jsme oba vnímali naše manželství jako povětšinou harmonické, samozřejmě i u nás existovaly nějaké třecí plochy. Mně bylo například nepříjemné, když si Helena přivedla domů na návštěvu nějakou svou kamarádku nebo kamarádky, které se o mužích vyjadřovaly jako o podřadné čeládce a přirovnávaly je ke včelím trubcům. A vzhledem ke svému přístupu k životu jich měla celkem dost, přestože sama vůči mé osobě v té době nic takového neprojevovala.

Ve chvíli, kdy kluci vylétli z hnízda, klesl provoz naší domácnosti snad na nějakých deset procent a já, navyklý na každodenní rodinnou péči, jsem najednou začal pociťovat prázdnotu. Nebyl jsem zvyklý realizovat se v zaměstnání, do práce jsem sice chodil, ale nenaplňovalo mě to. Ani doma to za moc nestálo, Helena postupovala ve své kariéře, věčně byla pryč, a když se konečně objevila, vnímal jsem, jak se její přístup vůči mně poněkud změnil. Už mě neměla proč obdivovat, jak se pěkně starám o kluky a zařizuji pro ně vše potřebné, a tak na mě začala nahlížet tak trochu jako na cosi druhořadého, co dokáže tak akorát umýt okna, uvařit, uklidit, postarat se o její pohodlí, ale v podstatě se to fláká.

Trápilo mě to, ale bylo mi jasné, že svou manželku nepředělám. Věděl jsem, že pokud chci náš vztah udržet v nějaké rozumné formě, musím začít sám u sebe a najít si něco, co by mě jednak naplňovalo a za druhé ukázalo Heleně, že nejsem jen „hadr na jejím smetáku,“ ale že mám cosi, čím dokážu upoutat její pozornost, ať už v jakémkoli smyslu. A tak mě coby milovníka řízení motorových vozidel nenapadlo nic lepšího, než si pořídit motorku.

„Milane, ty ses snad dočista zbláznil, až se mi na tom nesmyslu zabiješ, tak se mi pak nechoď vybrečet na rameno!“ Okomentovala Helena moje rozhodnutí, když jsem se jí s ním svěřil. A jakožto osoba, která se i v celkem běžných situacích na silnicích dokáže vpravdě vyděsit, mi udělala obsáhlou přednášku o tom, že jízda na jednostopém motorovém vozidle je nejkratší a nejzaručenější cestou na hřbitov.

Radši jsem spolknul ironickou repliku, že hřbitovy bývají hezké a klidné, a že se v rámci svých budoucích motocyklových výletů klidně můžu zajet na nějaké pokochat, a snažil jsem se tuto chmurnou teorii své choti vyvrátit. Leč marně, oba jsme si stáli na svém a já pochopil, že chci-li realizovat své plány, musím se jejímu odporu vzepřít. A udělal jsem to, snad poprvé v našem společném životě v takto vyhrocené situaci. Ve finále mě Helena překvapila, sice jsme kvůli tomu měli několik dní tichou domácnost, ale nakonec jí nezbylo, než to ke své velké nelibosti přijmout a vzít jako fakt, se kterým nemůže nic dělat.

A tak jsem si tu mašinu opravdu pořídil, a jakožto introvert samotář jsem zůstal stranou všech motorkářských společenství a začal podnikat příjemné výlety po blízkém a někdy i vzdálenějším okolí našeho bydliště. Jakkoli jsem jezdil rozumně a opatrně, a toto své počínání před Helenou opakovaně zdůrazňoval, ona mého koníčka nedokázala pochopit a vždy si neodpustila aspoň krátkou uštěpačnou poznámku stran mého, dle jejího názoru hazardování se životem. Nicméně já měl koníčka, který mě těšil a dodával mi sebevědomí, a Helena zřejmě podvědomě a zcela proti svému přesvědčení nějak vnitřně dospěla k názoru, že přece jen nejsem takový domácí hadr na holi, jak si o mně myslela.

***

„Pane Veselý, vaše manželka Helena Veselá měla vážnou dopravní nehodu a byla převezena do nemocnice tam a tam.“ Nikdy nezapomenu na ono dopoledne, když jsem byl v práci, v duchu plánoval svou další motocyklovou vyjížďku, a najednou mi zazvonil telefon, aby mi sdělili tuto šokující zprávu. Okamžitě jsem všeho nechal, omluvil se šéfovi a uháněl do jmenovaného špitálu. Ukázalo se, že Helena jela se služebním řidičem na nějaké jednání, kdosi jim nedal přednost na hlavní a smetl je ze silnice. Její zranění byla mnohočetná a vážná, šance na přežití nevysoká.

Asi si dovedete představit, co to se mnou udělalo. Jakkoli naše manželství nebylo zrovna v ideální fázi, svou ženu jsem miloval a nedokázal jsem si představit, že bych o ni měl přijít. Nicméně nakonec se tak naštěstí nestalo, po dlouhých měsících boje a maximální lékařské péče se z toho Helena vykřesla krom sotva znatelného kulhání na levou nohu bez dalších fyzických trvalých následků. Nicméně po psychické stránce se moje manželka jakožto člověk, kterému se podařilo doslova utéct hrobníkovi z lopaty, výrazně změnila.

Nevím, jestli znáte někoho, kdo prakticky vstal z mrtvých nebo jste to nedej bože prožili na vlastní kůži, ale jedno je zřejmé. Pokud si člověk něčím podobným projde, buď ho to natolik vystraší, že začne být výrazně úzkostlivý nebo se z něj naopak stane flegmatik s pocitem, že nic horšího ho už nemůže překvapit. U Heleny nastala ta druhá varianta, která navíc způsobila, že moje manželka od základu překopala svůj žebříček hodnot.

„Milane, kašlu na práci, rozhodla jsem se s tím vším praštit a odejít do předčasného důchodu. Chci... co, chci, prostě potřebuju být víc s tebou, patříme přece k sobě, mně teprve teď došlo, jak jsem tě celou tu spoustu let zanedbávala a žila jen pro sebe a pro svou kariéru.“ Pravda, tohle rozhodnutí mé dominantní ženy mě dost překvapilo, ale vzato kolem a kolem, mi přišlo pochopitelné a potěšilo mě.

Nicméně daleko víc mě uzemnilo její další sdělení: „Ty, Milane, vejdou se na tu tvou motorku dva lidé? Vidím, jak tě ty tvoje výlety baví a hrozně ráda bych začala jezdit s tebou.“

Otázku, kam se poděl veškerý její strach, jsem raději nevyslovil, ale musel jsem ji, zcela neznalou tohoto druhu techniky, vyvést z omylu: „Nikoli, má drahá, moje mašina je jednomístná, oba bychom se na ni nevešli.“

„Ale existují přece dvousedačkové motorky nebo ne?“ Kontrovala Helena další otázkou.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem svůj opečovávaný stroj prodal a pořídil si, vlastně nám oběma podobný, leč dvojmístný. Klima v našem manželství se pročistilo, já ještě chodím do práce a Helena navzdory svému dosavadnímu životnímu stylu s velkou chutí převzala péči o domácnost. Navíc se přestala k mé velké radosti stýkat s tou sortou svých kamarádek, které mi odjakživa lezly na nervy pohrdavým přístupem k chlapům. S Helenou si užíváme jeden druhého včetně krásných výletů na motorce a já jen valím oči, kampak se poděl její dávný strach na silnicích.

A jako bonus jsme se konečně mohli začít těšit na vnouče. Oba kluci si sice dávali hodně načas, ale Jakub se rozhoupal jako první a naše rodina bude mít o jeden vánoční dárek navíc. O nejkrásnější dárek ze všech dárků, který, jak doufáme, podědí tu lepší část vlastností z nás obou.