Nejde o přednost tupého škrtání státních výdajů, nýbrž o naplňování cílů hospodářské politiky, jejímž nástrojem mají být tak vysoké výdaje, jakými bude těchto cílů dosaženo. Vláda ČR ale předstírá, že o tomto principu nic neví.
Beckovská učebnice rozpočtového práva, H. Marková, R. Boháč z roku 2007 k tomu uvádí: „Veřejné rozpočty by měly mít stanoveny cíle a účely, na které je potřeba výdajů a k těmto výdajům zajistit odpovídající příjmy. Důležitá v tomto směru je také stabilizační funkce veřejných rozpočtů vůči ekonomice státu. Účelným vynakládáním výdajů je nutné umožnit ekonomický růst a trvale udržitelný rozvoj společnosti.“ Nejprve si má tedy vláda stanovit cíle, kterých chce prostřednictvím výdajů státního rozpočtu dosáhnout (nejlépe v souladu s konkrétními předvolebními sliby), a pro tyto výdaje má pak zajistit odpovídající daňové a jiné příjmy (opět v souladu s konkrétními předvolebními prohlášeními). Státní výdaje tedy mají mít přednost před daňovými a jinými příjmy v tom smyslu, že se má plánované výši výdajů přizpůsobit plánovaná výše příjmů, nikoliv naopak.
Bohužel v ČR se zmíněný princip při tvorbě státních rozpočtů prakticky neaplikuje a mediální diskurz na toto téma je zcela překroucený. Většina novinářů a politiků si plete rozpočtovou a fiskální politiku s účetnictvím (má dáti / dal) a klade v debatách sugestivní řečnické otázky, zda si to či ono můžeme či nemůžeme dovolit, na což si sami vítězně odpovídají, že samozřejmě nikoliv. Morální pokrytci k tomu ještě blahosklonně dodávají, že by např. důchodcům strašně moc přáli ty vyšší důchody, ale bohužel, nejsou na to peněžní prostředky – máme přeci ten obří schodek rozpočtu – nemůžeme si to dovolit – bylo by to na dluh. To je samozřejmě obří manipulace, neboť plánované celkové výdaje státního rozpočtu na rok 2023 jsou přes 2 tisíce miliard (cca 2,2 bilionu), z toho na důchody má jít cca 656 miliard, přičemž ale cca 600 těchto miliard je kryto výběrem pojistného na důchodové pojištění. Je-li plánovaný schodek cca 300 miliard, lze si vybrat prakticky jakýkoliv státní výdaj, např. platy členů vlády nebo zákonodárců vládních stran a prohlásit o nich, že jsou tzv. na dluh. Pokud proto politik v TV prohlásí, že na dluh jsou zrovna výdaje na důchody, je to pouze otázka jeho mravního vkusu (tento článek ale nemá být o důchodech).
V normálním státě by v souladu se zmíněným rozpočtovým principem přednosti výdajů před příjmy měla předvolební otázka znít, zda chceme či nechceme to či ono ze státního rozpočtu financovat (výdaje) a kolik prostředků na to proto musíme vybrat na daních (příjmy). Předvolební kampaň by pak nemusela být o populistických (nesmyslných) slibech - o kolik miliard ročně se bude snižovat schodek státního rozpočtu, nýbrž o skutečných hodnotách a prioritách jednotlivých politických stran a jejich voličů. Ostatně ta otázka (zda na něco máme či nemáme) takto nestojí nikdy – ve skutečnosti jde vždy jen a pouze o rozpočtové priority, které se odvíjí od ideologických a hodnotových postojů jednotlivých aktérů. Značná část populace ovšem skáče politikům a jejich spřáteleným novinářům tzv. na špek, aniž by si uvědomovala, že princip rozpočtového práva, který má být aplikován, je přesně opačný, než jaký jim je v mediálním prostoru sugerován. Prohlásit, že na něco nejsou peníze a musíme odpovědně šetřit zní totiž lépe, než přiznat, že to vlastně vůbec nechceme financovat, protože chceme financovat něco úplně jiného.
V této souvislosti stojí za připomenutí, že v roce 2016, kdy bylo saldo státního rozpočtu v přebytku cca 61 miliard, byla reakce některých současných vládních (tehdy opozičních) politiků v médiích velice očekávatelná avšak téměř naivně bezelstná – nepokrytě tehdy prohlašovali, že přebytek měl být ještě vyšší, čímž ovšem bezděčně přiznávali, že jim ve skutečnosti nejde o vyrovnaný státní rozpočet, nýbrž o osekání státních výdajů za každou cenu. Bezhlavé plošné (tupé) škrty státních výdajů současné vládní strany chtějí provádět stůj co stůj (jde o jejich jediný politický program – tzv. malý levný stát) a aktuální obří schodky státního rozpočtu jsou jim pouze vítanou záminkou. Těmto politikům nejde o snižování zadlužení, ale o privatizaci veřejných služeb (zdravotnictví, školství, sociální služby atd.), což by bylo v demokratické zemi v pořádku, kdyby to otevřeně říkali před volbami. Oni ale mazaně tvrdí, že jen chtějí konsolidovat veřejné finance a mnoho lidí jim to věří a ještě je z tohoto důvodu volí.
Pojmy jako hospodářská politika a její tzv. magický čtyřúhelník jsou současným vládním stranám zcela neznámé. Obsesivně dokolečka řeší pouze negativní saldo státního rozpočtu, které ovšem svou vlastní neschopností a ideologickou zaslepeností sami způsobují. Někdo se zkrátka před volbami podívá z okna, řekne do médií nějaké hausnumero, o kolik miliard se má snížit schodek rozpočtu a kolem tohoto hausnumera se pak nejen v médiích všechno točí. Majstrštykem těchto rozpočtových populistů je srovnávání státního rozpočtu s rozpočtem rodinným - jako kdyby snad každý správný rodinný patriarcha disponoval pravomocí zdanit všechny ve svém okolí ve stylu "přivezte všechnu sůůůl - tak pravím Já král první".
Současná vláda není mentálně způsobilá rozpočtový princip přednosti výdajů před příjmy aplikovat, neboť žádnou hospodářskou politiku nemá. Jediným (částečně utajovaným) cílem této vlády je malý levný stát – něco na způsob divokého západu – kdo má peníze, všechny veřejné služby si koupí a kdo je nemá, má smůlu. K tomuto cíli (malý, ubohý a směšný stát, kterého si nikdo neváží ani doma ani v zahraničí) se chce tato vláda tupě proškrtat, ať už schodek rozpočtu je či není. A kdyby náhodou žádný schodek nebyl, tato vláda si jej sama vyrobí, aby jím pak mohla odůvodňovat své škrty státních výdajů. Vláda, která by se ráda definovala jako pravicová, má tak paradoxně blízko k levicovým anarchistům. Ostatně v politologii je vcelku známá poučka (viz např. tzv. teorie podkovy), že v rámci politického spektra k sobě mají pravicový a levicový extrémismus v některých aspektech mnohem blíže než k politickému středu. Mnoho vládních politiků tímto státem upřímně pohrdá (vzpomeňme např. prohlášení jednoho nejmenovaného morálně vyprázdněného, ale o to víc nafoukaného politika o kulturním šoku, který měl z úředníků jednoho nejmenovaného ministerstva), čímž se velmi podobají anarchistům, kteří jakýkoliv stát nenávidí. Od malého a levného státu je k jeho úplnému rozkladu a následné anarchii už jen malý krůček.
P.S. Nemám nic proti dlouhodobě vyrovnanému rozpočtovému hospodaření. Tento článek má být reflexí tristní veřejné (mediální) debaty, ve které si novináři pletou celospolečenské (hospodářské) cíle státu s nástroji na jejich dosažení a nechají se opíjet rohlíkem od morálně vyprázdněných politiků, kteří buď žádné skutečné celospolečenské cíle nemají, anebo tyto cíle tají, neboť by je pak nikdo nevolil. Pokud se veřejná debata stále točí pouze kolem toho, jak vysoký bude schodek státního rozpočtu, žijeme v kocourkově a je nutno dát za pravdu všem euro-hujerům, že bude asi nejlepší tento náš směšný pesudo-stát rozpustit ve strukturách EU.
