ČR má se svým upoceným pojetím liberalismu 200 let zpoždění.

Podle Listiny základních práv a svobod se Česká republika nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání, a podle Ústavy má být státem sociálním, nikoliv (neo)liberálním. 

Upocený liberalismus po česku / aneb střípky z hermeneutiky / aneb skoncujme se státním outsourcingem:

I. Každý poučený hermeneutik ví, že nevstupuje-li do diskuze s vědomím, že nemusí mít pravdu, k žádné skutečné diskuzi (dialogu) nedojde. Jeden aforismus zní: "Hermeneutika je uměním nemít pravdu." K druhému je proto nutno přistupovat s primární snahou zachránit pravdivost jeho tvrzení, neboť jinak se o něm a jeho pravdě (která nám možná doposud unikala) nemůžeme nic dozvědět. Pokud se tedy vůbec něco dozvědět chceme.

Mnoho lidí (zejména politiků) se ale v diskuzích nic dozvědět nechce. Namísto toho chce ostatním vnutit svůj (nutně omezený - subjektivní) pohled na svět. Svou ideologii, které se rozhodli uvěřit. Přitom jak říká další aforismus: "Ideologie není nic jiného než falešné vědomí." Proč tolik lidí ideologiím podléhá? Protože myšlení jak známo bolí, tak proč jej nevyměnit za nějakou ideologii, která již "všechno" vymyslela. Je smutné, pokud si tuto pravdu si neuvědomuje většina obyvatel státu, ve kterém se jedna taková "pěkná" ideologie stala na 40 let ústavně chráněnou doktrínou. Mnoho lidí (zejména politiků a novinářů) se domnívá, že ideologii, která selhala, lze jednoduše nahradit jinou, která neselže. Omyl. Každá ideologie, která se většinově prosadí do praktického života, vede nutně k totalitě. Nebezpečné na jakékoliv ideologii je zejména to, že většina jejich zastánců si počátek jejího totalizujícího nástupu vůbec neuvědomí. Přijme totiž (často po hujersku) ideologický narativ o tom, že jde o společenský vývoj (nebo dokonce skok) vpřed. Proto když např. skáčou v EU, musíme skočit taky, abychom nebyli občany druhé kategorie, viz např. plytké debaty o závazku přijetí eura.

Bohužel po vstupu do EU jsme promarnili historickou příležitost podělit se o trpkou zkušenost s podlehnutím víře v komunismus a pravděpodobně tedy budeme spolu se západem obětí jiné slepé víry, tentokrát víry v tzv. liberalismus. Nebezpečné je na něm zejména to, že ze své podstaty umožňuje nástup něčeho úplně jiného - svého extrémního opaku. A vůbec nemusí jít o násilnou revoluci, viz např. Houellebecqův román Podvolení. V Česku jsme navíc vždy papežštější než papež, takže za minulého režimu jsme museli být nejsocialističtější a za kapitalismu musíme být nejkapitalističtější. Tento národ (jeho rádoby elity) se nepoučil a jednoduše vyměnil jednu ideologii za jinou. Marxismus-leninismus byl nahrazen neoliberalismem. Důkazem této skutečnosti budiž postoj většiny českých komediantů a většiny redaktorů ČT, kteří evidentně přijali za svou myšlenku, že neoliberalismus je po roce 1989 tou správnou vítěznou ideologií, kterou je nutno uctívat za účelem udržení dobrého bydla. Přitom podle článku 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod platí, že stát se nesmí vázat na jakoukoliv výlučnou ideologii či náboženské vyznání. Pokud se však drtivá většina redaktorů zpravodajství a publicistiky veřejnoprávní ČT nepokrytě hlásí k liberalismu (který si zřejmě plete s neoliberalismem), nelze tento ústavní zákaz považovat v ČR za naplněný. Oproti komunistické ideologii, která byla vnucována obyvatelstvu vládnoucí mocí KSČ, neoliberalismus je obyvatelstvu vnucován mediální mocí ČT, kterou si platíme bez ohledu na to, jaké máme názory.

Česká republika podle Ústavy je (má být) státem sociálním, viz podtržené citace níže, nikoliv (neo)liberálním. Diskuze zda sociální stát ano či ne jsou tedy nejen zcela nepatřičné, ale jsou protiústavní a politická strana, která je vede, by se měla pravidelně objevovat ve výroční zprávě MV o extremismu na území ČR. Připojuji krátký výtah z preambule Ústavy a z vybraných článků Listiny základních práv s svobod: 

• My, občané.....odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti...přijímáme tuto Ústavu České republiky...
• Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. 
• Občané mají právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož i při ztrátě živitele. Každý, kdo je v hmotné nouzi, má právo na takovou pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek. Podrobnosti stanoví zákon.
• Každý má právo na ochranu zdraví. Občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon..

II. Každý poučený hermeneutik dále ví (kromě toho, že nemusí mít pravdu), že nevstupuje-li do dialogu s vědomím svých vlastních omezujících předsudků (které máme všichni), nemůže názorového odpůrce správně pochopit. Předsudkem je zde myšleno jakési nutné předporozumění, bez něhož by dialog vůbec nemohl být započat, které se však v jeho průběhu stává omezujícím faktorem. Proto je nutné tento předsudek v průběhu dialogu alespoň dočasně potlačit. Již od Hegela je známo, že v každé tezi je obsažen zárodek její antiteze. Teprve spojením (syntézou) teze a antiteze vzniká co? - zase další teze, která v sobě zase obsahuje svou vlastní antitezi. A tak pořád dál a dál. Můžeme to nazvat procesem lidského poznání, kdy je seznáno, že rozpor mezi tezí a antitezí byl (zpětně nahlíženo) pouze zdánlivým. Bez odhození předsudků však k žádné reflexivní syntéze nedojde, což znamená co? - morální ustrnutí a myšlenkové zaostávání. S mravní bídou je pak spojena sekundárně např. i bída materiální. Proč tady nemáme žádné nové Bati a Wichterle, ale jen samé Janoušky a Kožené? A proč tady nemáme žádné nové Karly IV., Masaryky nebo Havly (odolal jsem autocenzuře:-), ale jen samé Nečase, Kalousky a Fialy? Protože mravním imperativem tohoto středoevropského časoprostoru je nahrabat si více než mají ostatní, získat výhody, které ostatní nemají, popř. vnutit ostatním své postoje a názory (svou ideologii). A pokud se to nedaří, udělí se názorovému odpůrci pejorativní nálepka. A když se nepoučí, vymyslí se nějaká pomluva. No a na ty nejzatvrzelejší pacholky se pošle nějaké pěkné anonymní udání. Zkrátka udělá se vše proto, aby se žádný dialog ani vést nemusel, protože by to bylo pod něčí důstojnost, resp. nad něčí morálně volní schopnosti. A když už k nějaké té názorové konfrontaci musí dojít, namísto snahy o pochopení druhé strany je zjevná naopak snaha o různé překrucování (obsahové posouvání sdělených významů do absurdních a nevyřčených poloh), nebo dokonce podsouvání nekalých úmyslů či malomyslných motivací. O zamlčování a vytrhávání z kontextu ani nemluvě. 

Někde jinde však třeba lidé přemýšlejí spíše nad tím, jak by mohli vlastním přičiněním usnadnit a zlepšit životy ostatním. Kdo pravděpodobněji něco nového vynalezne, něco něco nového objeví, přijde s převratnou inovací? - sobec nebo altruista? V jakém společenské klimatu se zrodí osobnosti, na které bychom mohli být všichni hrdí? Zatímco u nás se v rámci žabomyších válek bojuje nanejvýš za prosazení osobní pravdy na úkor ostatních a jinak se každý stará hlavně sám o sebe (a vydává to za projev svobody a liberalismu), někde jinde se možná lidé zajímají také o názory odlišné, protože vědí, že odlišným názorem nejsou nijak ohroženi a že se jen mohou obohatit a posunout dál. Se zájmem o odlišné názory se pak pojí třeba také zájem o cizí problémy a zájem o jejich řešení. Můžeme to nazvat splýváním horizontů. 

Mimochodem: Odmítání dialogu ze strany současného předsedy vlády (např. se slovenským premiérem, s českými zemědělci, s pravidelnými demonstranty na různých náměstích atd.), nebo též současné předsedkyně poslanecké sněmovny a mnohých dalších, není výrazem jejich hodnotových postojů, nýbrž právě výrazem jejich neschopnosti takový dialog vůbec vést - nemají na to odborně a zřejmě ani osobnostně, a proto se baví jenom s kejvači, s plácači po ramenou a se šimrači pod bradou. 

III. Můj osobní předsudek ohledně českých liberálů (který jsem zatím nijak nepotlačil a popravdě jsem se o to ani nesnažil) je tedy tento:? Takzvaní liberálové jsou lidé, kteří se navenek rádi prezentují jako jednotky tolerantnosti, modernosti a světovosti. Ve skutečnosti se ale jen snaží zakrývat své ignorantství, snobství, sobectví a vnitřní prázdnotu, a proto progresivně odkývají cokoliv nového, např. novou měnu, novou definici manželství, nový důchodový systém, novou korespondenční volbu atd. Důsledky je nezajímají, pokud se jich změna bezprostředně netýká. Jejich postoj je asi tento: "Já jsem já a proto já si chci dělat to co chci já. No a vy ostatní si taky dělejte co chcete. Hlavně po mně nic nechtějte -  já po vás už taky nic nechci." Zajímá je pouze jejich vlastní svoboda (kterou si pletou se svévolí) a před ostatními ústavními hodnotami strkají hlavu do písku. S drzostí sobě vlastní dokonce staví požadavky sociálního státu do opozice ke svobodě jednotlivce - sebe sama. Z politických témat je proto zcela logicky zajímá zejména výše schodku státního rozpočtu, resp. přesněji, zda se z něho bude co nejméně přerozdělovat jejich bohatství ve prospěch chudých lenochů. Dále požadují co nejméně regulací, aby ta jejich svoboda (svévole) mohla "rozkvést" naplno. Tato témata jsou taky důvodem jejich paradoxního spojování s tzv. pravicovými konzervativci, čemuž se u nás v Kocourkově už ani nikdo nemůže divit. Zda funguje národní hospodářství, zda roste HDP, zda roste průměrná mzda, zda rostou průměrné důchody, to je moc nezajímá, protože oni sami většinou ekonomické potíže nemají. Zato je velmi zajímá, zda politik hovoří klidným hlasem bez emocí a dobře u toho vypadá. To, že prakticky ničemu nerozumí, a že také často lže (pozn.: nejhorší lež je pravda vytržená z kontextu) jim nevadí, neb oni mají za slušného toho, kdo zkrátka jen nehovoří sprostě. Liberálové jsou také často velkými morálními arbitry, neboť pouhým pohledem na televizi neomylně poznají, který politik je morální a který nikoliv. Svými postoji by se hodili spíše někam před velkou francouzskou revoluci, kdy měl ještě liberalismus své opodstatnění v opozici k tehdejším absolutním monarchiím, nikoliv do 21. století. A je otázkou, na které straně by v té době nakonec stáli - na straně tehdejších liberálů by to spíše nebylo, neboť tento typ lidí mění jednu ideologii za jinou až podle toho, která z nich se ukáže jako vítězná. To se pak z některých z nich stanou skuteční svatí bojovníci - nejlépe se totiž bojuje proti něčemu, co již bylo dávno poraženo. Pouze pro připomenutí: Volnost, rovnost, bratrství = svoboda, rovnost, solidarita. Svoboda sama o sobě je pouze svévolí vedoucí k dystopii. Nehledě na to, že je subjektivní iluzí. 

IV. Co se trochu posunout ve vývoji, a na rozdíl od falešného liberalismu resp. jeho zvrhlé podoby ekonomického neoliberalismu, začít v souladu s výše citovanými ústavními hodnotami naplňovat obecný cíl sociálního státu, kterým je dosažení co největšího prospěchu pro co nejvíce lidí. Jinými slovy: co nejvíce štěstí a co nejméně utrpení, což jsou dvě základní hodnoty (jedna pozitivní a druhá negativní), od kterých jsou odvozeny všechny ostatní. Pouze na okraj: Sociální stát není socialismus a nijak se nevylučuje s tržní ekonomikou a demokracií (na rozdíl od zvrhlého pojetí liberalismu ve stylu: kdo nejde s námi, jde proti nám). 

Začít by se mohlo např. tím, že ČT přestane anti-systémově podsouvat veřejnosti názor tzv. liberálů, že nejdůležitější ze všeho je vyrovnaný státní rozpočet. Nástroj není cíl, viz princip přednosti výdajů před příjmy.  A pokračovat by se mohlo tím, že se v zákonu č. 219/2000 Sb., o majetku ČR pro všechny organizační složky státu a státní organizace, zakotví zákaz tzv. outsourcingu, tj. zákaz přenosu výkonu nevrchnostenské (fiskální) veřejné správy na soukromý sektor (zejména v oblasti IT služeb, právních služeb atd.). Stát má plnit své zákonné funkce (své agendy) svými zaměstnanci, kterých musí být odpovídající počet a kteří musí být odpovídajícím způsobem zaplaceni. Ne jako je tomu u nás v Kocourkově, tj. že se způsob a kvalita výkonu veřejné správy odvíjí od toho, kolik peněz je aktuální politická reprezentace ochotna v rámci svého anti-populismu poslat na platy státních zaměstnanců, aby pak musela násobně více peněz vynaložit v rámci outsourcingu (veřejných zakázek) různým soukromým firmám přisátým na státní penězovody.

Pokud neoliberální politické strany touží po neústavní demontáži sociálního státu a po privatizaci veřejných služeb, nechť jdou s tímto programem otevřeně do voleb (s tím, že za zprivatizované veřejné služby bude obyvatelstvo platit soukromým firmám v tržních cenách, resp. bude si je platit ten, kdo na to bude mít) a přestanou s jeho skrytou a zbabělou demontáží v podobě anti-populistických rozpočtových škrtů, kdy agendy státu formálně ponechají, ale peníze na jejich výkon nepošlou a pak se naoko (drze) diví, že stát špatně funguje.