V zimě může každý padnout na hubu

Je to pořád jedno a to samé. Nastane zima, začne padat sníh, poté naprší a mráz se postará o ten zbytek. No a jakou roli v tom hrajeme my? Tu nejdůležitější.

Určitě nejsem sám, kterému se v těchto mrazivých dnech stalo, že se mu na chodníku rozjížděly samy od sebe. Vůbec nezáleží na tom, jestli máme na nohou zimní obutí. Klouže to pořád.

Právě já sám jsem si nikdy nemyslel, že se rozplácnu na zemi. Vždy jsem sám sebe pokládal za člověka, který dokáže udržet rovnováhu i v bačkorách na zamrzlém rybníku. To jsem se ale šeredně spletl. Stalo se to jednoho odpoledne při návratu z práce. V pohodě jsem si vykračoval po namrzlé cestě, která ale byla posypaná kamínky. Ty zřejmě měly zabránit tomu, abych uklouzl. Kdo to proboha vymyslel?

Samozřejmě, že posypání cesty kamínky mi ani trochu nepomohlo, ba naopak. Díky tomu byla má cesta k zemi nosem napřed mnohem rychlejší. A po dopadu ty mizerné kamínky vykonaly druhou část své práce. Bolelo to mnohem více, než kdybych se natáhl na čistou zem.

Já jsem ale člověk veselý, který se dokáže vlastnímu neštěstí zasmát a tak jsem taky učinil. Smál jsem se a přitom nakopl nejbližší hroudu sněhu(která zakrývala obrubník a já si málem ukopl palec). 

Určitě nejsem jediný, komu se v posledních dnech stalo něco podobného. Jak se proti tomu bránit? A neříkejte, že stačí dávat pozor. To totiž nestačí ani náhodou. I když víte, že je cesta před vámi namrzlá a vy jdete nanejvýš opatrně, stejně to klouže. A jakmile se jednou ocitnete na zemi, nemáte žádnou záruku toho, že se vám to nestane znovu.

Můžete si být jistí jen jedním. Svým pádem pobavíte kolemjdoucí a vy můžete jen doufat, že se vysekají také, abyste se mohli zase pro změnu zasmát vy jim.