Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 7, část první

Začíná sedmá kapitola, která celý děj převrací vzhůru nohama. Odteď očekávejte jedno překvapení za druhým.

Sotva jim jezero zmizelo z dohledu, Kristin se po něm začalo stýskat. Vůbec jí nevadilo to, že se v něm málem utopila. Byla za to vlastně vděčná. Kdyby se, kvůli vlastní nerozvážnosti, nepotopila, nejspíše by nikdy nespatřila tak jedinečně výjimečného tvora, jakým byl Křídlorožec. Zpočátku ani nevěděla, jak by mu měla říkat. Lovec jí vysvětlil, že ochočeným Křídlorožcům dávají jména jejich majitelé, ale jen na samotném zvířeti záleží, jestli jméno přijme a nebo ne. Kristin přišlo zvláštní, že zvířata musí se zvoleným jménem souhlasit. V jejím světě nic takového nebylo. Pak nebylo nijak těžké potkat na ulici nějakou dámu, která svému malému psíku říká Bublina.

V duchu se rozmýšlela, jaké jméno by se nejlépe hodilo k jejímu zachránci. Ani jedno z jmen, které lidé obyčejně dávali svým koním, se jí ale nelíbilo. Až pak si najednou vzpomněla na svého roztomilého kocoura, kterého měla v dětství- Felixe. To bylo ono! Rázem věděla, že její zachránce se bude jmenovat Felix. A pokud ho ještě někdy potká, jméno mu prozradí. Byla si jistá, že se mu bude líbit. S touto představou jí cesta k vesnici Sallor ubíhala mnohem rychleji.

Trvalo jim pár minut, než sešli na cestu vedoucí k Salloru. Celá vesnice byla obehnaná plotem vytvořeným z vysokých dřevěných kůlů. Ten měl sloužit k ochraně Salloru před dravými zvířaty. Cesta vedla k těžké dřevěné bráně, která byla jedinou cestou dovnitř. Každý večer byla brána pečlivě zavřená a hlídaná, ale během dne zůstávala otevřená a u ní stáli jen dva vesničané ozbrojení nástroji, které Kristin připomínaly vidle.

„Já to nechápu,“ ozvala se Kristin, zatímco kráčeli po cestě a přibližovali se k bráně.

„A co nechápeš?“ otázal se Lovec. Byla to velice dobrá otázka, protože za posledních pár dní Kristin tuto větu pravidelně opakovala.

„Proč musíme jít na místo, jako je Sallor? Říkal jsi, že nesnášejí magii a pokud já vím, tak ty ji přece používáš. Co když to zjistí? Co ti udělají?“

Lovec si povzdychl. „Nemysli si, že jsem z naší cesty do Salloru nadšený. Chápu jejich strach, ale rozhodně neschvaluji to, co dělají s lidmi, kteří mají magii v krvi. My ale nemáme na výběr. Pokud projdeme vesnicí, ušetříme tak spoustu času.“

„Není žádná jiná cesta?“ zeptala se Kristin s nadějí v hlase. Lovec napřáhl ruku a ukázal na dřevěné opevnění Salloru.

„Mohli bychom celou vesnici obejít, ale to by trvalo zbytečně dlouho. A navíc je to ve vesnici mnohem bezpečnější, než když se budeme potulovat po okolí.“

„Vážně?“ zapochybovala Kristin a střelila nedůvěřivým pohledem po dřevěném plotu. „Mě to moc bezpečné nepřipadá. Vím, že jsem tu nová, ale když na mě v Zatraceném lese zaútočil Vlkohlav, bez mrknutí oka přerazil celý strom. A jestli jsou ostatní bestie stejně silné, tak mi těch pár párátek kolem vesnice na klidu nepřidá.“

Lovec se pousmál. „To opevnění není proti bestiím. Tady v okolí se žádné nezdržují, protože mají nejraději temnotu. Lidé ze Salloru se brání proti zlodějům. Hrdlořezům, kteří drancují okolí a číhají na svoje oběti. Čas od času ale udeří na menší vesnice a vyplení je. Možná nejsou tak nebezpeční jako Vlkohlav, ale mají početní výhodu. Bez toho plotu by se jim Sallor nikdy neubránil a pro nás to bude mnohem bezpečnější uvnitř.“

Čím více se toho Kristin dozvídala o Divnozemi, tím méně se jí líbila. Nedokázala si představit, že na tak nádherném místě se může vyskytovat tolik zla. Jakoby nestačily různé zrůdy žijící v Zatraceném lese. Ty alespoň byly jen děsivými zvířaty, která se řídila podle svých instinktů, ale lidští zabijáci? Při pomyšlení na tlupu nebezpečných hromotluků raději přidala do kroku. Náhle jí dřevěné opevnění kolem Salloru nepřipadalo tak chabé.     

Dělilo je již jen několik metrů od otevřené brány, když se Lovec naklonil ke Kristin a zašeptal: „Ve vesnici nás budou znát jako Duncana a jeho dceru Sheilu. Nedávno ti zemřela matka a proto cestujeme do Agrionu za mou sestrou. Cestou nás napadla malá skupinka zlodějů. Zastrašil jsem je, ale tobě se přitom ušpinily a potrhaly šaty.“

„Koukám, že jsi neztrácel čas,“ prohodila Kristin.

„Neměl jsem na výběr. Nemohl jsem se do vesnice jen tak vplížit a ukrást ti šaty. Sallorané se zlodějů bojí. Celá vesnice by byla na nohou a nepustili by nás za bránu.“

Lovcovo vysvětlení bylo logické, takže Kristin jen přikývla a utišila se. Jakmile došli až k otevřené bráně, jeden ze dvou strážců se k nim vydal s vidlemi v ruce. Byl to urostlý vesnický mladík, který byl pravděpodobně jen o rok starší. Kristin samozřejmě neušlo, že byl velice pohledný a začala se červenat.

„Vidím, že jste se vrátil v pořádku, pane Duncane,“ pronesl přátelsky, i když by působil mnohem přátelštěji, kdyby v rukou netřímal vidle. „A tohle bude vaše dcera,“ prohodil a kývl Kristin na pozdrav.

Lovec se na mladíka usmál. „Ano, tohle je Sheila,“ odpověděl mu. Na první pohled bylo jasné, že se Kristin mladému strážci líbí. Vůbec z ní nespustil oči. Kristin si v tu chvíli přála, aby na sobě neměla tak nemožné šaty, které připomínaly pytel.

„V Salloru se vám bude líbit, slečno,“ řekl mladík a usmál se na ni. Přitahovala jeho pozornost natolik, že málem nevědomky upustil svou zbraň, která mu pomalu vyklouzávala z prstů. Kristin nic neříkala, jen se dál červenala.

Ticho prolomil až Lovec, který se už nevydržel na ty dva dívat. „Myslím, že bychom měli raději jít do vesnice, cítím se tu trochu nesvůj.“ Jeho slova mladíka očividně probrala, takže rychle přikývl a mávl na svého kolegu u brány, aby Kristin s Lovcem pustil do vesnice.

„Můžete jít, pane,“ řekl Lovci, ale hleděl přitom na Kristin.

„Výborně,“ zahlaholil Lovec a promnul si ruce. „Jdeme, Sheilo!“ Rozešel se k bráně, ale Kristin ho nenásledovala. Stále ještě nespouštěla pohled z pohledného mladíka a culila se na něj jako malá holka.

„Sheilo?“ zavolal Lovec, když zjistil, že Kristin není po jeho boku. Otočil se a ihned pochopil. „Sheilo!“ zvolal znovu s rukama v bok. Kristin na něj tázavě pohlédla a jakmile jí došlo, co se po ní chce, rychle se k Lovci vydala. Ten svým postojem připomínal přísného otce. Když k němu dorazila, omluvně pokrčila rameny. „Měl jsi mi říct, že zdejší kluci jsou tak hezcí,“ zašveholila a za chůze se ohlédla na mladíka.

„A ty se jim budeš obloukem vyhýbat, mladá dámo,“ pronesl Lovec s vážnou tváří a když po něm Kristin vrhla nechápavý pohled, dodal, „jsem přísný otec. A má dcera by si měla raději dávat pozor na cestu.“

Kristin se z hrdla drala jedovatá poznámka, ale když zakopla a málem sebou praštila na zem, tak ji raději spolkla a zase si začala dávat pozor na to, kam šlape. Po průchodu bránou si Kristin připadala, jakoby se zase po dlouhé době zase ocitla v civilizaci. Vesnice byla tvořena prostými domy, které byly bez ladu a skladu rozmístěny po celém prostoru. Z různých koutů Salloru k nim doléhaly různé zvuky, které byly důkazem pracovitosti zdejších lidí. Řinčení kovů se mísilo s veselým povykováním dětí a vytvářelo tak rušnou atmosféru.