Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 6, část druhá

Pokračování šesté kapitoly, která přináší spoustu dramatických a neočekávaných zvratů.

V tu chvíli zapomněla na všechno, co jí do té doby trápilo- na otce, Allison, na celou Divnozemi. Vychutnávala si ten okamžik pohody a bezpečí. Ani si nevzpomínala, kdy naposledy si byla zaplavat. Snad jen v dětství, od té doby nikdy nevkročila do většího množství vody, než bylo ve vaně. A přesto se ve vodě cítila přirozeně. Odplavala od břehu a převalila se na záda. Roztáhla paže a nechala se nadnášet silou vodní hladiny. Naskytl se jí tak pohled na azurově modrou oblohu. Ztratila pojem o čase. Možná v té vodě ležela jen několik minut a nebo to bylo několik hodin, sama to nevěděla a upřímně jí to bylo jedno. Poprvé za posledních pár dnů si vyčistila hlavu.

A právě když se chystala zavřít oči, aby si ten ničím nezkažený pohled zapamatovala, jen kousek od ní se po vodní hladině mihl stín. Pocit štěstí se rozplynul. Ať už bylo původcem stínu cokoli, muselo to být někde na obloze. Jenomže tam nebylo zhola nic. Lovec přece říkal, že jí určitě nikdo nebude rušit, ale očividně se mýlil.   

Nakonec ale nebylo důležité, co vrhlo ten stín. Pro Kristin bylo mnohem důležitější najít místo, kde by se mohla schovat. Začala se rozhlížet kolem sebe a tehdy znovu zahlédla záhadný stín, který přelétl po hladině vody a hned zase zmizel. Neměla nejmenší šanci, že by stihla doplavat ke břehu a schovat se mezi stromy. Jediné útočiště, které jí bylo poskytnuto, byla voda, ve které se právě nacházela. Nezbývalo jí nic jiného, takže se zhluboka nadechla a ponořila se pod vodu.

Na hladinu ihned začaly unikat bublinky vzduchu, který pomalu vypouštěla. Neponořila se moc hluboko, protože ani nevěděla, jak moc hluboké to jezero vlastně je. Zároveň ale nemohla zůstat moc blízko hladině, protože by ji každý snadno zahlédl. Na to, že nikdy neexcelovala v zadržení dechu, vydržela pod vodou docela dlouho(nebo jí to tak alespoň připadalo).

A zatímco pod vodou bojovala se svou vlastní výdrží, přímo nad její hlavou se znovu mihl vlnitý stín. Jeho původce se jí ale zase nepodařilo zahlédnout.  S přibývajícími vteřinami začala litovat toho, že tehdy odmítla členství ve školním plaveckém týmu. Rozhodně by jí to v této situaci pomohlo.

Čekala a přitom ze svých plic silou vůle vydolovala zbytky vzduchu. Už to ale nemohla vydržet. Měla už jen dvě možnosti: buď bude riskovat a vynoří se, nebo zůstane pod vodou a utopí se. V tu chvíli se nemohla rozhodnout, která možnost je lepší. Ale nakonec to nevydržela a mohutným máchnutím rukou zamířila k hladině. Už nemohla vůbec dýchat a začali se jí dělat mžitky před očima. Ale hladina se zdála být nekonečně vzdálená. Už neměla žádnou sílu na to, aby vyplavala nahoru. Věděla, že jí začal opouštět život, protože čekala příliš dlouho.

Vrhla poslední toužebný pohled nahoru nad hladinu a zdálo se jí, že vidí bílé světlo, které se k ní blíží závratnou rychlostí. To je ono? Tohle vidí lidé těsně předtím, než umřou? Kdyby se mohla smát, tak by se alespoň zachechtala tomu, že se s Lovcem vláčela několik dní úplně zbytečně. To už já rovnou mohl nechat zemřít v tom lese.

Najednou se cítila uvolněně a lehce. Jakoby jí nic na světě netížilo a už nikdy ani nemělo. To světlo bylo stále blíž a blíž. Roztáhla ruce a začala pomalu klesat ke dnu jezera. Byl by to idylický konec nebýt záškubů jejího těla z nedostatku kyslíku. Určitě vypadla jako nějaká ďáblem posedlá balerína. A světlo bylo pořád blíž a blíž a blíž.

Šplouch!

Hladina jezera se rozvířila a do vody se ponořilo něco velkého. Kristin pomalu ztrácela vědomí, takže už nedokázala téměř nic rozeznat. Před očima měla jen to bílé světlo, které klesalo i přes vodu přímo k ní. A najednou ucítila silné trhnutí, jak jí něco začalo tlačit nahoru. Bleskurychle se blížila k hladině, až ji nakonec nemilosrdně roztříštila a vyřítila se z jezera. Automaticky se nadechla a přitom ucítila palčivou bolest na hrudi. Všechno měla před očima pořád rozmazané, ale alespoň znovu dýchala.  

Nebyla schopná uvědomit si, co se to právě stalo. Věděla jen, že se topila a byla velice blízko smrti. A pak najednou se objevilo to světlo a nějakým zázrakem jí vytáhlo z vody. Pod sebou cítila něco tvrdého a zároveň hebkého a mokrého. Opatrně natočila hlavu doprava a namístě ztuhla. Už dávno nebyla ve vodě, ale nebyla ani na zemi. Vznášela se vysoko nad zemí, ale vůbec netušila, jak to dokázala. A pak se odněkud zepředu ozvalo odfrknutí. V tom Kristin pochopila, co se s ní vlastně děje. Ležela roztažená na nefalšovaném koňském hřbetě. Celou dobu jí něco lehce pleskalo po hlavě a ona neměl nejmenší ponětí, co to je. Ale teď už to věděla. Byla to křídla. Nejprve si Kristin myslela, že úplně zešílela, když si myslela, že leží na koni s křídly, který si létá vysoko na obloze. Ale nebyl to žádný sen ani výplod její fantazie, byla to skutečnost.

Když si v plném rozsahu uvědomila, co se jí právě děje, chtělo se jí křičet. Už jen ta představa létajícího koně byla nemyslitelná a k tomu ještě byla Kristin zcela nahá. Kdovíjaký šmírák ji mohl pozorovat. „Leť dolů!“ vykřikla Kristin na koně, i když si vůbec nebyla jistá, že jí bude rozumět. Ale kůň zřejmě rozuměl, protože se vrhl střemhlav dolů a Kristin měla co dělat, aby ze své vratké pozice nespadla. Vzhledem k velké rychlosti s jakou se blížili k zemi, se do nich opřel vítr. To promočené Kristin zrovna moc nepomohlo, protože kromě strachu se ještě začala třást zimou.

Kůň i s Kristin byl během okamžiku na zemi. Jakmile dosedl ke břehu jezera, Kristin sklouzla z jeho hřbetu a zhroutila se na zem. Bylo jí špatně od žaludku a stále se jí špatně dýchalo. Chtěla se jen schoulit do klubíčka a uzavřít se před celým světem. Vždyť jí bylo jen šestnáct let. Touhle dobou se měla nudit ve škole, bavit s kamarády, posmívat šprtům a dívat se po klucích. Ale místo toho už několikrát málem zemřela. Dala se do pláče, protože to bylo to jediné, co jí nikdo nemohl upřít.

Plakala a plakala a odmítala se zvednout, ale v tom ucítila něco horkého na zádech. Překvapeně se ohlédla přes rameno a spatřila svého koňského zachránce, který k ní sklonil hlavu a zvědavě si jí prohlížel. Přitom měl čumák tak blízko, že na ni vyfukoval svůj horký dech. V okamžiku, kdy pohlédla do těch hnědých koňských očí, přestala plakat. Najednou jí vlastní sebelítost přišla neuvěřitelně hloupá. Neměla by brečet, ale smát se, když jen o vlásek unikla utopení.