Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 7, část druhá

Pokračování sedmé kapitoly, ve které Lovec s Kristin zavítají do vesnice Salor. Ale poklidná atmosféra se brzy změní.

Kristin se držela mírně za Lovcem a s nadšením se rozhlížela kolem sebe. Celá vesnice na ni působila velice příjemným dojmem. Dokonce i lidé, kolem kterých procházeli, se na ně usmívali a kynuli jim. Něco takového by se v Kristinině světě nestalo. Tam byli lidé vůči cizincům podezřívaví a rozhodně se na ně neusmívali.

Jedině snad Sallorské dívky se nechovali přívětivě. Seskupily se kolem sebe, ukazovaly si na Kristin a hihňaly se jí. Jí to ale z míry nevyvedlo. Na podobné nány byla zvyklá z Partleyho střední. Dál kráčela za Lovcem a nenápadně pokukovala po vesnických chlapcích, kteří ale všichni vesměs pracovali a neměli tak čas její pohledy opětovat. Nebylo tak divu, že většina chlapců měla svalnaté postavy, za které by byla polovina průměrných fotbalových týmů vděčná. Vesničané své potomky očividně vedli k těžké práci již odmala.

Kristin byla natolik zaujatá kluky, které míjela, že si ani nestačila všimnout, že se Lovec znenadání zastavil na místě. Kristin, která se celu dobu držela za ním, do něj vrazila. Překvapivě to však s Lovcem ani nehnulo, zatímco Kristin si připadala, jakoby vrazila do zdi.

„Proč zastavujeme?“ zeptala se a postavila se vedle něj. Lovec ukázal na budovu před sebou. Byla o něco větší než většina domů v Salloru. Její vývěsní štít hlásal: U Zlaté koruny. Pod nápisem byla vyobrazena malá zlatá korunka posázená diamanty.

„Musíme si odpočinout,“ odpověděl Lovec. „A v celém Salloru nenajdeš lepší místo na odpočinek, než je krčma U Zlaté koruny. A kromě toho tam mají teplé jídlo.“

Jakmile se Lovec zmínil o jídle, Kristin vyrazila ke krčmě. Lovcova kaše ze stonků květin jí už totiž začala lézt ušima. Minulou noc se jí dokonce zdálo o plně naloženém stole, který se prohýbal pod pečenými kuřaty, hranolky, hamburgery, koláčky, jablky a džbány s limonádou. A pak jí Lovec vzbudil, aby jí ke snídani naservíroval další porci zelené kaše. Při představě normálního jídla se jí zbíhaly sliny.

Vřítila se do krčmy jako šílenec, ale hned na jejím prahu se zarazila. Přála si, aby se trochu lépe kontrolovala a nepřitahovala na sebe veškerou pozornost. Ale právě to se jí svým příchodem podařilo. Naštěstí byla krčma téměř prázdná. V místnosti se v té době nacházeli jen čtyři další lidé. Jedním z nich byl tělnatý hostinský, který stál za pultem a hadrem čistil nějaký džbánek. U jednoho stolu seděli dva vesničané a popíjeli pivo. A na opačném konci hostince opuštěně seděl postarší muž a zvědavě si prohlížel nově příchozí. Všechny čtyři páry očí ji propalovaly pohledem, a tak byla nesmírně vděčná, když se vedle ní vynořil i Lovec.

„Zdravím,“ pronesl ke všem přítomným. Hned jak to udělal, oba dva muži se zase vrátily ke svým korbelům a stařec se zahleděl do stolu, jakoby na něm spatřil něco zajímavého. Jen hostinský se usmál a vyrazil směrem ke svým nově příchozím hostům.

„Vítejte u Zlaté koruny,“ zašveholil. Gestem jim naznačil, aby ho následovali. „Vy musíte být pan Duncan a tohle je vaše rozkošná dcera Sheila,“ řekl, zatímco je vedl k jednomu ze stolů.

Lovec shodil ze zad svou kuši a pověsil ji na opěradlo židle, na kterou se následně posadil. Kristin si sedla hned vedle něj. „Vidím, že se zde zprávy šíří rychle,“ řekl Lovec a usmál se na hostinského. Ten jen rozhodil rukama.

„To víte, jsme jen malá vesnice a vy jste hlavní událost dne. Nemíváme tu mnoho návštěvníků, ale když sem nějaký dorazí, umíme ho pohostit. Ale já abych se do země propadl. Pořád jen žvaním a žvaním a vy určitě umíráte hlady. Hned vám něco přinesu.“ Na to se otočil a odchvátal za pult, kde byly dveře do další místnosti.

Kristin využila té chvíle a naklonila se k Lovci, aby jí slyšel jen on. „Zdá se to jenom mně nebo je tahle hospoda nějak moc tichá a prázdná?“

„Nediv se, Sallor je plný poctivě pracujících lidí. Nemají čas vysedávat po krčmách- tedy až na vyjímky,“ při těch slovech střelil pohledem po dvou mužích, kteří mlčky popíjeli a snažili se nenápadně poslouchat Lovcův a Kristinin rozhovor. A právě proto svou poslední poznámku Lovec zdůraznil tak, aby byla slyšet. Oba muži se zjevně urazili a raději si začali povídat mezi sebou. Osamocený stařec se ale po Lovcově poznámce se zachechtal.

Po chvíli se z vedlejší místnosti vynořil hostinský a při pohledu na něj se Kristin zaradovala. Nesl totiž na podnosu pečené maso, které vypadalo jako kuře. K tomu jim na stůl položil celý kus chleba a talíře. „Nechte si chutnat,“ popřál jim a odebral se pro něco k pití. Kristin na nic nečekala a odtrhla si kus masa. Po prvním kousnutí skutečně poznala chuť pečeného kuřete. Byla to fantazie. Vychutnávala si každičké sousto. Hostinský jim na stůl položil džbánek s pivem a s čistou vodou pro Kristin zrovna v okamžiku, kdy se ládovala chlebem.

„D-děkufu,“ zahuhňala a dál se nacpávala. Ani Lovec se nezdráhal a jedl s chutí. V jednu chvíli Kristin problesklo hlavou, že si kuře vychutnává mnohem více než svou vlastní kaši. Když oba dojedli, Kristin se pohodlně roztáhla na židli a pohlédla na lovce, který se tvářil stejně spokojeně. V krčmě už nepanovalo ticho hlavně kvůli oběma mužům, kteří do sebe klopili jeden korbel za druhým a začali být hluční. Rozmlouvali o všem možném, ale po chvíli se jejich debata stočila k banditům.

„Kdyby mi jenom tak přišli pod ruku, tak bych jim ukázal, zač je toho loket,“ kasal se ten opilejší z nich. Ten druhý se ale jen uchechtl.

„A co bys asi tak udělal? Ani celé slavné království s nimi nic nezmůže.“

„O království mi radši ani nemluv,“ rozhořčil se jeho společník a odplivl si na podlahu. Kristin neušlo, že se Lovcova ruka sevřela kolem rukojeti jeho meče. „Tváří se, jako by jim na nás záleželo, ale všichni víme, že království podporuje ty ďáblovy zplozence. Sama královna se bratříčkuje s čaroději a kdejakými zrůdami.“