Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 6, část třetí

Třetí a poslední část šesté kapitoly. Co se bude s Kristin dít dál? A co je zač ten tajemný okřídlený kůň?

„Promiň mi to,“ hlesla ke koni, který si znovu odfrkl. „Měla bych ti poděkovat za to, že jsi mě zachránil a já místo toho brečím jako trdlo. Děkuju ti.“

Kůň do ni lehce strčil tlamou, se zadostiučiněním se obrátil a zamířil k jezeru. Když došel ke břehu, naklonil se a začal pít. Teprve teď si ho Kristin pořádně prohlédla. Z části vypadal jako obyčejný kůň s nádhernou bílou srstí, ale tenhle měl navíc křídla. Momentálně je měl sice složená u těla, ale roztažená musela mít obrovskou délku. Kristin si vzpomínala na lidské legendy o Pegasovi- koni s křídly. Jenomže tenhle kůň připomínal ještě jedno bájné zvíře, které Kristin znala převážně z filmů. Z hlavy mu totiž trčel rovný našedlý roh, který měřil dobrých 15 centimetrů. Ať se snažila vzpomenout sebevíc, nemohla si vzpomenout na žádný film, ve kterém by se vyskytoval jednorožec s křídly. To ale neměnilo nic na tom, že to bylo překrásné zvíře. Kristin si pomalu začínal myslet, že v Divnozemi opravdu není nic ošklivého.

Jakmile se kůň dostatečně nachlemtal vody, otočil se zpět na Kristin a vyrazil k ní líným krokem. Ta se postavila, aby mu mohla pohlédnout přímo do očí. Právě v jeho očích bylo něco zvláštního. Něco, co jí nevysvětlitelným způsobem uklidňovalo. Kůň se zastavil jen kousek od Kristin. Naštěstí tam s nimi nikdo jiný nebyl, protože by mu mohlo připadat  divné, že proti sobě stojí nahá dívka a kůň s křídly a rohem a jen tak si zírají do očí.

Pak se kůň znovu pohnul. Přiblížil se k ní a sklonil svou hlavu tak, aby se jeho roh dotýkal Kristinina čela. Ve chvíli, kdy se špička jeho rohu dotkla její kůže, zachvěla se. Zničehonic se jí před očima objevil jeden obraz.

Louka plná různých voňavých květin. A na ní se pásly stovky koní s křídly a rohy. Někteří byli celí bílí jako Kristinin zachránce, jíní byli zabarveni dohněda a našlo se i pár uhlově černých jedinců. Všichni se spokojeně pásli, dokud se najednou na louce neobjevila nějaká dívka. Nebyla to ale obyčejná dívka, byla to Kristin. Sama by se ale hned nepoznala. Byla mnohem půvabnější, než je teď a navíc z ní vyzařovala jakási pozitivní energie. Byla oblečená do nádherných rudých šatů a pohlížela na všechny koně s láskou v očích. A oni jí ten pohled opláceli. Všichni do jednoho směrovali svou pozornost na Kristin. Ta se zářivě usmála, načež se vedle ní snesl další kůň celý bílý. Byl to ten samý, který jí zachránil z jezera a dotýkal se rohem jejího čela. Roztáhla ruce a otevřela ústa, jakoby chtěla něco říct, ale v tu samou chvíli se všechno rozplynulo.

Kristin zůstala stát jako přimražená. Kůň odstoupil o krok vzad a přestal se tak dotýkat jejího čela. Odfrkl si, jakoby tím chtěl říct: „Viděla jsi to?“ Kristin vlastně ani nevěděla proč to dělá, ale přikývla. Byla si stoprocentně jistá, že ten okřídlený kůň z představy byl zrovna ten, který stojí přímo před ní. Mezi zvířetem a mladou dívkou panovalo naprosté ticho.

A pak ticho prořízl lovcův hlas: „Měl jsem štěstí. Podařilo se mi pro tebe sehnat šaty a… oh!“ Ihned si rukou zakryl oči a obrátil se k nahé Kristin zády. Ta nadskočila překvapením a rychle oběhla koně, aby se za ním schovala. Moc si tím ale nepomohla, protože kůň roztáhl svá křídla a s rozběhem se vznesl do vzduchu. Párkrát máchl křídly a zmizel jí z dohledu. Když odlétal, Kristin trochu posmutněla. Cítila se, jako by jí odcházel dobrý přítel.

„Myslel jsem, že už jsi se stihla vykoupat a něco si na sebe obléct a ty se tu mezitím vybavuješ s křídlorožcem,“ ozval se stále otočený Lovec vyčítavě.

„S čím?“ zajímala se Kristin.

„S křídlorožcem,“ zopakoval Lovec a dodal, „to je ten krasavec, který vzal křídla na ramena. Netušil jsem, že sem někteří létají.“

„Můžu se obléct? Začíná mi být trochu zima,“ přerušila Kristin Lovcovo zahloubání. Ten ihned poslechl a málem by se i otočil, kdyby ho Kristin hned nezarazila: „Neotáčej se! Jen mi ty šaty podej.“

Zatímco Lovec natáhl svou ruku i se zmuchlaným kusem šatstva dozadu, Kristin se k němu stydlivě přiblížila. Nikdy neměla v úmyslu promenádovat se před Lovcem nahá ani před jakýmkoli jiným mužem. Na to měla ještě času dost. Sotva si od Lovce převzala šaty a roztáhla je, zalapala po dechu.

„Děláš si srandu? Tohle si na sebe nevezmu ani kdyby mi za to zaplatili,“ rozlítila se. Ani nebylo divu při pohledu na kus šedé pytlovité látky, které ani nepřipomínali šaty, ale spíše jen pytel s vyříznutými otvory na hlavu, ruce a nohy.

Lovec neztrácel svou trpělivost. Za těch pár dní se už naučil s Kristin jednat. „Nemůžeš do vesnice vkročit ve svém oblečení. Tohle nosí každá mladá dívka v Salloru, zapadneš mezi ně.“ Kristin si ale vůbec nebyla jistá, jestli mezi ně zapadnout chce.  

„Opravdu si nemůžu vzít něco jiného?“ zeptala se prosebně. Lovec ale zakroutil hlavou.

„Jestli nechceš skončit na hranici, tak nemáš jinou možnost. Právě lidé v Salloru nejsou zrovna otevření magii a věcem kterým nerozumí. Mnohem snadnější je pro ně ty věci odstranit a ty by ses ocitla na prvním místě jejich seznamu, to mi věř.“

Kristin si povzdechla a přehodila si šaty přes hlavu. Látka jí ihned začala nepříjemně kousat a navíc byla hrubá. Nic jiného ale ani nečekala. Lovec se mezitím otočil a posbíral Kristinino staré oblečení. Naházel ho na jednu hromadu a poté se zastavil u jejích bot. Chvilku se rozmýšlel a nakonec jí je podal. „Tohle si můžeš nechat. Ty šaty jsou dost dlouhé, aby je alespoň z části překryly, to by mělo stačit.“

Kristin byla vděčná za to, že si mohla ponechat alespoň nějakou část svého oblečení, které jí tak připomínalo domov. A zatímco si nazouvala boty, zavedla řeč na jiné téma. „Co jsou vlastně zač ti křídlorožci, o kterých jsi mluvil?“

„Jsou to neuvěřitelně bystrá a chytrá zvířata,“ odpověděl Lovec.

„Máte je ochočené?“ chtěla vědět víc.

Lovec se zasmál. „Křídlorožci jsou svobodní a rozhodně nejsou ochočení. Většinou žijí ve stádech daleko od lidí, ale občas se najdou někteří, kteří se dobrovolně přidají k lidem a pomáhají jim. Ti se k nim za to chovají s úctou a respektem a starají se o ně.“

„Páni! Tohle kdyby slyšeli ochránci zvířat, tak by asi nevěřili vlastním uším,“ pomyslela si Kristin.

Lovec pohlédl z Kristin na malou hromádku jejích věcí a luskl prsty. Najednou z oblečení vyšlehly plameny a do pár vteřin jej schvátily. Kristin sebou překvapením trhla. Bylo to už podruhé, co jí něco takového Lovec provedl přímo před jejíma očima. „Jak jsi to udělal?“ dožadovala se po něm odpovědi.

Lovec ale jen ledabyle mávl rukou. „Už jsem ti to říkal- je to magie. Není to zase tak těžké, jak se zdá.“

„Ale to bylo moje oblíbené oblečení,“ posteskla si Kristin. Sledovala, jak se její ne zrovna levná mikina svíjela v plamenech.

„Tady by sis to už stejně na sebe vzít nemohla,“ řekl Lovec a poté si pro sebe tiše zašeptal, „a navíc to strašlivě smrdělo.“

„Asi máš pravdu,“ přikývla Kristin, která zaslechla jen tu první část, Lovcovy věty. Zavázala si tkaničky a zvedla se ze země. Upřela na Lovce pohled plný očekávání. Ten se odvrátil od již pomalu dohasínajícího ohně, který v rekordním čase zničil Kristiny věci, usmál se na ni a řekl: „Je čas vyrazit do malebné vesničky Sallor.“