Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 7, část třetí

Po delší odmlce opět pokračuji v uveřejňování dalších částí Divnozemě. Pevně věřím, že alespoň některé z vás mé dílo baví.

Na to si zase odplivl ten druhý z opilců. To už ale Lovec nevydržel a prudce se postavil. „To už by stačilo,“ pronesl k těm dvěma. Ačkoli se snažil zachovávat klidnou tvář, bylo na něm znát, že se mu jejich řeči o královně nelíbí. „Královna by měla být respektována. Nebudu jen nečinně přihlížet tomu, jak vy dva špiníte její čest.“

Oba muži se jen posměšně ušklíbli. I oni vstali ze svých židlí, ale stálo je to mnohem větší úsilí než Lovce. „Chcete bránit tu prolhanou královnu, slovutný pane Duncane?“ pronesl jeden z nich a přitom se pokusil Lovci poklonit. Namísto toho ale zavrávoral a kdyby ho jeho společník nechytil, tak by padl přímo na zem. „Vy si asi z těch banditů nic neděláte, že? Vždyť se celou vesnicí mluví jenom o vás a o tom, jak vás přepadli. Ale vy jste se jim hrdinně ubránil úplně sám. Vy jste totiž velký pan bojovník, který míří do Agrionu. Na naší vesnici vám vůbec nezáleží.“

Kristin si všimla, že se při zmínce o Agrionu ten starý muž neklidně zavrtěl. Poté si zavdal ze svého korbelu, ale nepřestal poslouchat probíhající hádku. Oba dva muži mezitím odstoupili od svého stolu a se zaťatými pěstmi se začali blížit k Lovci.

„Ale, pánové! Přece se mi tady nebudete prát,“ ozval se hostinský a vše sledoval zpoza svého pultu. Na čele mu samou nervozitou vyrašil pot. Zřejmě se bál o to, aby mu ti tři nerozbili nábytek. Jeho strach byl ale zbytečný. V okamžiku, kdy se oba opilci dovrávorali až k lovci, ten jen vytáhl svůj naleštěný meč a oba dva ztuhli hrůzou. Pohled na zbraň jim zřejmě vrátil trochu zdravého rozumu, protože na sebe pohlédli a poté se dali na útěk. Vyhnuli se Lovci, rychlostí blesku se vyřítili z krčmy a zabouchli za sebou dveře. Lovec se jen ušklíbl a zase zasunul meč do pochvy. Poté se znovu posadil ke stolu a napil se piva.

Kristin mu věnovala nevěřícný pohled. Před vstupem do vesnice jí varoval, aby se snažila zůstat nenápadná a sám při první příležitosti málem vyvolal šarvátku. Také jí překvapilo to, jak moc ho vytočily ty řeči o královně. Jí se o žádné královně ale nezmínil. Zajímalo by jí, kolik jí toho Lovec ještě zatajil.

„Tak vy míříte do Agrionu?“ ozval se po dlouhém tichu stařec na druhém konci krčmy. Zřejmě se rozhodl, že už nebude nadále předstírat nezájem o dvojici nově příchozích. Odsunul od sebe poloprázdný korbel a zahleděl se na Lovce.

„Ano, to je pravda,“ odvětil Lovec.

„Pak si můžete ušetřit zbytečnou cestu a raději zamiřte jiným směrem,“ pronesl stařec s povzdechem.

„Přestaň, starče!“ ozval se hostinský a střelil po něm zlobným pohledem. „Nech si ty svoje přeludy pro sebe a nestraš mi hosty!“

Do toho se ale vmísil Lovec, který zdvihnutím paže hostinského umlčel. „Nech ho mluvit,“ řekl a podíval se na starce. „Co myslíš tou zbytečnou cestou?“ zeptal se ho.

Stařec smutně zamrkal. „Protože až dorazíte do Agrionu, nenajdete nic jiného než jen ruiny. Celé město bylo zničeno a většina jeho obyvatel byla popravena.“

Zdálo se, že starcova slova Lovce překvapila. „Agrion byl zničen? To není možné. Něčeho takového by Království nepřešlo bez povšimnutí.“

„Ti o tom nemají ani ponětí,. Pořád si myslí, že je město v naprostém pořádku, ale po tom se už slehla zem.“

Kristin neuniklo, že se Lovec zachmuřil. Očividně o něčem usilovně přemýšlel. „Když o údajné zkáze Agrionu nemá Království žádné zprávy, jak o tom můžeš vědět ty? Jsi jen obyčejný stařec, který vysedává v krčmě.“

Stařík si z Lovcovy poznámky nic nedělal. Pokrčil rameny a vysvětlil: „Vím to, protože z Agrionu pocházím. Žil jsem tam už od svého narození a až do té zpropadené chvíle to bylo krásné a prosperující město.“ Jeho hlas se zachvěl. „Jenomže pak se zničehonic objevila ta cizí armáda celá v rudém a doslova naše město zmasakrovala. Objevili se odnikud a my proti nim neměli žádnou šanci. Jen pár šťastných se dostalo z města a já byl mezi nimi. A pak jsem musel sledovat, jak se naše město ztrácí v plamenech.“ Starcův hlas se úplně zlomil a po tvářích mu začaly stékat slzy.

Lovec zůstal sedět jako omráčený. Ačkoli se mu doposud dařilo maskovat své emoce, tentokrát na něm Kristin okamžitě poznala, že s ním starcova zpráva otřásla. „To není možné,“ vysoukal ze sebe a věnoval Kristin nervózní pohled.

„Ani já tomu nechtěl uvěřit, pane, ale je to pravda,“ ozval se znovu stařec.

To už se k Lovci a Kristin blížil hostinský. Pohlédl na Lovce a řekl: „Nesmíte věřit všemu, co ten starý blázen vypustí z úst, pane Duncane. Když k nám poprvé dorazil, začal ty svoje výmysly šířit po celé vesnici a způsobil paniku. Ale pak si všichni uvědomili, že by něco takového neušlo Království a všude by se o tom šířily různé zprávy. Ale nic takového se nestalo, protože si to vymyslel.“

Lovec ho ale zřejmě neposlouchal. Seděl s pohledem upřeným na Kristin a o něčem usilovně přemýšlel. Jakmile hostinskému došlo, že jeho slova vyšla vniveč, vrátil se zpět za svůj pult, popadl hadr a začal otírat korbely.

„Jak je to dlouho?“ ozval se konečně Lovec a pohlédl na starce. „Kdy jsi opustil Agrion?“

„Před více než sto dny,“ pronesl hořce stařec. Lovec na jeho slova nikterak nereagoval. Obrátil se zpět na Kristin. Ta si o něj začínala dělat starosti. Za těch pár dní ho ještě neviděla takhle ustaraného a neklidného.

„Co se děje? Proč je to tak důležité?“ zeptala se ho šeptem.

„Agrion je jedním ze tří největších lidských měst v Divnozemi. Těmi dalšími jsou Království a Dornak. Ještě nikdy se nestalo, aby bylo jedno z těchto měst napadeno bez vědomí těch ostatních. Ale mnohem větší starosti mi dělá to, kdo je natolik mocný, aby dokázal zničit Agrion.“

Kristin sice neznala poměry v Divnozemi, vlastně o ní nevěděla téměř nic, ale z Lovcových obav usoudila, že někdo takový musel být mocnější než sama královna. „Třeba má ten hostinský pravdu. Třeba to vůbec není pravda,“ snažila se Lovce uchlácholit. Z jeho stále stejně napjatého výrazu ale rázem poznala, že se jí to nepovedlo.

„A co když to pravda je? Co se stane pak? Nemůžu ti vyčítat, že si neuvědomuješ, co by to pro Divnozemi znamenalo, kdyby tu byl nějaký mocný nepřítel, který dokáže zničit jedno z největších měst a ještě to utajit.“

Lovec se znovu odmlčel. Tvářil se, jakoby měl před sebou jen dvě možnosti a on si mezi nimi nedokázal vybrat. Nakonec se naklonil ke Kristin a podíval se jí přímo do očí. „Doufám, že pochopíš to, co se ti právě chystám říct. Když jsem tě před pár dny našel v Zatraceném lese, slíbil jsem ti, že tě odvedu k mým přátelům do bezpečí.

Teď jsem se ale dozvěděl o něčem, co by mohlo ohrozit celou Divnozemi a já to nemůžu jen tak přehlížet. Musím se přesvědčit, že je Agrion skutečně zničený, abych o tom mohl informovat Království. Tím pádem ale nemohu splnit slib, který jsem ti dal. Pokud ten stařec mluví pravdu a Agrion lehl popelem a téměř nikdo o tom neví, pak bude místo, na které se chystám, nesmírně nebezpečné. Tam tě nebudu moci ochránit, pokud se něco semele.

Jestli se rozhodneš, že chceš raději jít do bezpečí, půjdu s tebou a potom se vrátím k Agrionu. Samotnou tě jít nenechám. Je to tvá volba.“

Kristin Lovce v duchu proklela. Právě ji postavil do pozice, kdy si musela vybrat mezi svým vlastním bezpečím a bezpečím celé země, ve které byla cizinkou. Ale ať se její volba zdála být jakkoliv těžkou, Kristin s naprostou jistotou věděla, co musí udělat. „Hádám, že když se nejprve stavíme u Agrionu, tak nám to nezabere tolik času, jako kdyby ses potom kvůli mně musel vracet. A navíc jsem si začala zvykat na nebezpečí,“ řekla s úsměvem.

Na Lovcových očích bylo poznat, že se mu značně ulevilo. Zároveň z něj čišel obdiv vůči Kristin, která hodlala riskovat svoje bezpečí pro zemi, ve které se nechtěně ocitla teprve před pár dny.