Případ Rébusového vraha 1/13- Lov začíná

Poslední dobou se to všude hemží různými kriminálkami a detektivkami a to nejen na televizní obrazovce, ale i na pultech knihkupců. Rád bych přispěl svou troškou do mlýna a publikoval svůj první detektivní příběh. Ocením váš jakýkoli názor.

Bylo sychravé ráno. Za okny mého bytu se ženili všichni čerti a právě v té chvíli jsem se do toho prašivého dne probudil. Posledních pár let života v Chicagu jsem si na to pomalu začal zvykat, i když bych se raději probouzel do sluncem zalitého dne.

Promnul jsem si oči a posadil se na své vyhřáté posteli. Občas mívám sto chutí znovu zalehnout a už nikdy nevstát, ať se v tom mizerném světě dějě cokoli. Jenomže to je pro detektiva z oddělení vražd nesnadný úkol, protože právě já jsem vždy v přední linii tam, kde se něco stalo. Neustálé pleskání dešťových kapek do mého okna mě vrhalo do naprosté apatie. Jen tak jsem seděl na své posteli a zíral do prázdna. Při pohledu na budík se mi chtělo brečet.

05:32

Proč zrovna já mám tak dokonale přesný organismus a každý den se probouzím ve stejný čas? No ale už se nedalo nic dělat. Vyvalil jsem se z postele a začal se svými pravidelnými úkony ve svém přehnaně uklizeném bytě. Přesně tak. Já, John Mason, jsem uklízecí maniak. Nemám rád špínu a nikdy nebudu. Bohužel se v rámci své práce se špínou světa potkávám každý den.

Jen blázen by šel v takovém psím počasí běhat. Asi jsem se zapomněl zmínit, že já blázen jsem. Každý den se vydávám na několik kilometrů dlouhou trasu, abych se tak udržel ve formě. Všichni mi sice pořád říkají, že víc ve formě už může být snad jenom Terminátor, ale já je neposlouchal. Nechtěl jsem skončit jako někteří moji uniformovaní kolegové, kteří by si mohli pořídit trakaře a vozit na nich svoje vypasené pupky.

Jakmile jsem doběhal a vrátil se domů, udělal jsem si vydatnou snídani a dopřál si ještě vydatnější sprchu. Někde venku zahřměl hrom- to nikdy nebylo dobré znamení. Navíc jsem měl takový divný pocit. Jako bych podvědomě tušil, že se dnes stane něco výjimečného. Nakonec se také ukázalo, že jsem měl pravdu, ale to jsem zjistil až příliš pozdě.

O hodinu a půl později jsem už výtahem vyjížděl do třetího patra na oddělení vražd. Někdy si říkám, že nás mohli usadit hned v přízemí, protože k případům vyjíždíme tak často, se ani nestačí zavírat dveře od výtahu. Na oddělení jsem byl mezi prvními. Kývnutím hlavy jsem pozdravil pár ranních ptáčat a rovnou jsem zamířil ke kávovaru.

V okamžiku, kdy jsem si naléval horkou kávu do hrnku, jako stín se ke mně připlížil můj kolega Trevor Blue. Nikdy jsem nepochopil, jak si Trevor může i po deseti letech na oddělení uchovávat dobrou náladu. pokaždé, když jsem se ho na to zeptal, tak jen prohodil: "Musím, jinak bych se z toho zbláznil."

"Dobré ránko," pozdravil a také se chopil hrnku. Oplatil jsem mu pozdrav, otočil se zády ke kuchyňské lince a opřel se o ni. Měl jsem tak celé oddělení jako na dlani, ale nezkoumal jsem ho. Po pěti letech úmorné práce jsem to tam znal jako svoje boty. Trevor ustanul ve stejné pozici jako já.

"Chutná to jako asfalt s mlíkem," poznamenal jsem a s úšklebkem jsem odložil hrnek s kouřící tekutinou. Trevor si to ale vychutnával. "Kdybys měl ženu, která neumí vařit kafe, tak by ti tohle přišlo jako nektar," poznamenal a následně si dopřál mohutný doušek. Tlumené syknutí mi prozradilo, že si spálil jazyk. Svým způsobem jsem ale Trevora obdivoval, protože tenhle mírně obtloustlý a neoholený padesátník byl nesmírně zkušeným detektivem a hlavně v mých začátcích mi hodně pomohl.  

Netrvalo to dlouho a dveřmi prošel náš nejnovější přírůstek Daniel Moe. Byl to vysoký afroameričan, který si potrpěl na značkové obleky a vůbec na naše oddělení byl trochu moc fajnový. Jenomže jeho otec byl bratrem starosty a to se počítá. Já osobně proti němu nic neměl, i když nesnáším protekci.

Ani ne půl minuty po něm dveřmi proklouzla ženská ozdoba našeho oddělení Diana Coleová. Trochu jsem se divil, proč se tak nádherná žena chtěla stát policistkou, ale už mnohokrát prokázala, že je užitečnou posilou. Jakmile procházela kolem Daniela, jejich ruce se o sebe vzájemně otřely, ale na sebe se přitom nepodívali. Trevor se ke mně naklonil blíž a zašeptal: "Myslíš, že jim nedošlo, že to o nich ví úplně všichni? Dokonce i vrátný u mého domu se na ně ptal." Zašklebil jsem se, ale neodpověděl.

Uplynuly další hodiny a na oddělení vládl překvapivý klid. Každý se věnoval svým vlastním povinnostem, což u mě znamenalo vyplňování hlášení. Ani jsem nevnímal zazvonění telefonu na kolegově stole, když jsem sepisoval všechny ty nudné informace. To jediné mě na policejní práci nebavilo. Zanášet do spisů utrpení jiných lidí jsem nechápal, ale všichni ti policejní i jiní byrokrati na tom lpěli, takže jsem neměl na výběr.

Poplašeně jsem sebou škubl, když mi na rameni přistála něčí ruka. Ohlédl jsem se a spatřil Trevora s vážným výrazem. "Máme případ," řekl a už mířil ke dveřím. Alespoň nějaké vytržení ze stereotypu.

Na místě činu mě má radost přešla. Jakmile jsem prvně vkročil do nevábně vyhlížejícího pokoje v zaplivaném motelu, změnil se mi celý život. Všude kolem se to hemžilo kolegy a lidmi od koronera. Náš soudní lékař se skláněl nad obětí a zabraňoval tak výhledu na její tvář. To jsem ale ani nepotřeboval k tomu, abych poznal, že se jedná o ženu a podle obrovské kaluže krve, že to nebude pěkné.     

Doktor Berg, náš soudní lékař, se ohlédl a roztáhl rty do úsměvu. Byl o něco starší než Trevor a stejně jako můj kolega se snažil zachovat si dobrou náladu. Můj pohled ale nepadl na jeho úsměv, nýbrž na to, co doposud zakrýval svým tělem. Na podlaze vedle rozházené postele leželo tělo mladé dívky. To bylo to jediné, co se dalo identifikovat, protože obličej měla nesmírně znetvořený. Její vrah jí zřejmě udělal tři hluboké řezné rány. Jednu na každá straně obličeje a třetí od prostřed čela až po špičku nosu. Všechny rány byly zakrvácené.

Za sebou jsem uslyšel klokotavý zvuk a následně někdo rychle opustil místnost. Byl to Daniel, který právě na chodbě dával sbohem svojí snídani.

"Zdravím," ozval se doktor Berg. "Podal bych vám ruku, ale vzhledem k situaci to raději pominu." A měl pravdu, protože tu jeho ruku s rukavicí celou od krve bych neuchopil ani za nic.

"Copak to tu máme?" ozval se Trevor a přistoupil blíže, aby si prohlédl oběť.

"Běloška, kolem 21 let. Příčinou smrti byla pravděpodobně střelná rána do hrudi a další do spánku. Nejspíš byla na místě mrtvá."

"Jeví nějaké známky zápasu?" zeptal jsem se.

"Ne, řekl bych že střelná rána nevyšla příliš zblízka, ale to jsou jen moé dohady. Více až po pitvě, pánové."

Postavil jsem se vedle Trevora a následně si poklekl k oběti. Obě oči měla doširoka otevřené a byl v nich poznat strach. Musela svému vrahovi čelit z očí do očí. Nejspíš věděla, že nemá žádnou naději. Odvrátil jsem pohled od jejích očí. Nemohl jsem vydržet zírat do nich a vědět, že pro ni nemůžu nic udělat.

Mezitím se do místnosti vrátil Daniel i s Dianou, která se na chodbu vyběhla ujistit, že je Daniel v pořádku. Jakmile si jich všiml Trevor, nemohl si odpustit jízlivou poznámku. "Sakra, Danieli! Ty jsi bledej jako křída. Měl bys asi něco málo sníst, to pomáhá." V tu ránu se Danielovi udělalo znovu špatně a okamžitě vyrazil z pokoje. Trevor se mezitím zachechtal.

"To nebylo moc hezké," ozvala se Diana.

"Já nemůžu za to, že ten kluk nic nevydrží," opáčil Trevor a zaměřil svou pozornost na kabelku na nočním stolku na opačné straně postele. Přešel k ní a s nataženými rukavicemi se v ní začal přehrabovat. Po chvíli vylovil peněženku a vítězoslavně se zašklebil. "Ti kluci ze zajišťování stop jsou k ničemu. Jak někdo může přehlídnout tak velkou a černou tašku?"

"Známe jméno oběti?" ozvala se Diana a odvrátila pohled od mrtvé dívky.

Trevor mezitím úspěšně objevil řidičský průkaz zavražděné. "Jennifer Dobbsová, 21 let. Co za hnusnýho parchanta může tohle provést jedenadvacetiletý holce?"

Jeho otázku jsem ale nevnímal, protože jsem si něčeho všiml. Jennifer měla ruce sevřené v pěst, jakoby v nich něco svírala. Natáhl jsem si rukavice a opatrně rozevřel dívčinu ruku. Třímala malou skleněnou kuličku. Uchopil jsem ji a zároveň si všiml, že je na ní černým fixem napsána číslice 1.

To samé jsem zopakoval i s druhou rukou a i v ní jsem našel skleněnou kuličku s číslem  1. Obě kuličky jsem si podržel na úrovni očí a horečně jsem přemýšlel, co to znamená.

Mou palčivou otázku nahlas vyřkla až Diana: "1 a 1? Co to znamená?"

Nevěděl jsem, co jiného říct než: "To nevím. Pojďme to zjistit."