Jak jsem se nemusel narodit

Každý zná datum svého narození. Někdo tomuto dni přikládá velký význam a jiní ho zase využívají jen jako záminku pro dostávání dárků. A co já? Já jsem rád, že jsem se vůbec narodil, protože to tak ani být nemuselo.

Všechno se to odehrálo dne 27.12.1990. Přesně v tento památný den jsem poprvé spatřil světlo světa a hned na začátku svého života, jsem zažil pořádný závod s časem. Narodil jsem se totiž jen tři minuty před půlnocí. Pravděpodobně jsem nechvátal proto, abych se co nejrychleji poprvé nadechl, ale protože se schylovalo ke konci dne. Abyste rozuměli, tak narodit se jen tři dny po Štědrém dni je skvělá věc, ale čtyři dny jsou až moc. Navíc čtyřka je sudé číslo a já měl vždy raději ta lichá. Sám jsem si tím ale pořádně naběhl.

Vánoce totiž nejsou jen svátky klidu a pohody, ale jde také o nadělování dárků a já si bláhově myslel, že budu ty zručně zabalené balíčky do nádherného vánočního papíru dostávat jak 24. tak i 27. To jsem se ale pořádně přepočítal. Moji rodiče to totiž využili jako výmluvu a říkali mi, že všechny dárky dostanu dohromady na Štědrý večer. Tím "všechny" mysleli jeden.

Když ale pominu mou frustraci z dárků, musím být vlastně rád za to, že jsem se vůbec narodil. Moji rodiče totiž tvořili velice nesourodý pár. Zatímco můj otec byl vysoký a hubený pohodář, má matka byla malá, obtloustlá a ještě ke všemu ne moc bystrá. Já sám ani nevím, jak se ti dva seznámili, ale táta se svými kamarády toho času obrážel všechny různé zábavy a házel do sebe jedno pivo za druhým. Pak už to vlastně ani není taková záhada.

Můj otec se ale nikdy do ženění moc nehrnul. To se změnilo ve chvíli, kdy mu má matka zaklepala na dveře a měla ještě větší břicho než obvykle. Tehdy totiž čekala mou o čtyři roky starší sestru Martinu. Táta tak byl donucen si matku vzít, protože ta trpěla nemocí zvanou epilepsií a nebylo jí tak dovoleno mít děti. Táta se tehdy rozhodl, že nečekané rodičovství přijme a o mou sestru se postará. Dobrovolně si tak na krk nasadil oprátku, která se začala nebezpečně stahovat a později ho málem i zabila. Možná by se rozhodl jinak, kdyby tehdy věděl, že Martina není jeho.

No a o další čtyři roky se to stalo znovu. Tentokrát už to ale bylo plánované. Opět ale stačilo jediné slůvko od mého otce a já se narodit vůbec nemusel. Já totiž byl pokusem číslo 7. Ano, máma za sebou měla celkem pět potratů, než se narodila sestra a poté i já. Zachránilo mě tak neohrožené hrdinství mého otce, který si ale znovu utáhl smyčku kolem krku mnohem těsněji.

Já už při porodu musel cítit to, že jsem vlastně klikař. Stačilo málo a svět by přišel o mou existenci. Možná i proto jsem krátce po svém narození celý šťastný, pokropil podlahu porodního sálu. Místní uklízečky na mě prý ještě dlouho vzpomínaly.

Krátce poté jsem byl porvně vzat do svého nového domova. Bohužel jsem přišel o zážitky z bydlení v panelovém domě, protože můj děda z matčiny strany, rok před mým narozením, přesvědčil tátu s mámou, aby se přestěhovali do jeho domu na malé vesničce. Po dlouhém naléhání to otec vzdal a podvolil se, což byla další z jeho chyb. O tom se vlastně přesvědčil krátce poté, kdy prvně viděl dům hrůzy, který vypadal, jako by se tam právě vyřádil vymítač ďábla.

A tak začal můj útrpný život v domě hrůzy s nesourodými rodiči a starší sestrou. Ze začátku jsem byl šťastný, ale jen proto, že jsem z toho ještě neměl rozum. Později se ukázalo, že by mi možná bylo lépe, kdybych se ani nenarodil. Ostatně mě o tom přesvědčila naše kočka, která se mě ve dvou letech pokusila zabít. Poté se o to pokusila moje sestra a neůmyslně i má matka, ale o tom až někdy příště.