Pokračování příběhu zavede Kristin do dalšího smrtelného nebezpečí, ale je všechno opravdu takové, jak to vypadá?
Další čtyři dny probíhaly ve stejném rytmu. Vstávali brzy ráno, aby se po rychlé snídani vydali na cestu. Celý den pak strávili pochodem liduprázdnou krajinou. Na večer se utábořili a tehdy Kristin zjistila, že Lovcova brašna není tak úplně obyčejná. Pokaždé z ní totiž vytáhl dříví na oheň a okomentoval to tím, že ho nasbíral v lese. Kristin ale moc dobře věděla, že takové množství dřeva se nemohlo vejít do žádné brašny. Kdykoli na to ale zavedla řeč, Lovec ji odbyl a raději začal mluvit o něčem jiném. Po dvou dnech to Kristin konečně vzdala, ale slíbila si, že při první příležitosti do Lovcovy brašny nahlédne a odhalí její tajemství.
Při večeři Kristin Lovci vyprávěla o svém světě. Mluvila o všem možném, co ji v tu chvíli napadlo. Lovec jen tiše poslouchal, ale občas ji zastavil, aby se ujistil, že to pochopil správně. Nejvíce ho zaujala auta. Bylo na něm vidět, že je fascinovaný tou myšlenkou motorizovaného vozidla. Pro Kristin to ale bylo utrpení, protože autům moc nerozuměla a ani se o nich nechtěla bavit.
Jednou zavedla řeč i na své soukromí. Svěřila se Lovci se svým strachem z toho, že už nikdy neuvidí svého otce a nejlepší kamarádku. Svá slova doprovodila slzami, které se jí nekontrolovatelně valily po tvářích.
„Tvůj otec musí být bez sebe strachy,“ řekl Lovec a přihodil větev do ohně, načež následovalo tiché zapraskání.
„P-pokud si vůbec všimne, že jsem zmizela,“ pronesla Kristin a hřbetem ruky si otřela slzy. To na tom bylo to nejhorší. Nevěděla, jak se její otec zachová, až zjistí, že zmizela. Obyčejný otec by vyšiloval a zmíral strachy, ale David se záměrně pokoušel Kristin vyhýbat. Možná nakonec bude vděčný za její zmizení. Potřásla hlavou, aby zahnala chmurné myšlenky. „A co tvoje rodina? To tě jen tak nechají pobíhat po lesích plných příšer?“
„Nemám rodinu,“ odpověděl a pohlédl na oblohu pokrytou hvězdami. „Někdy si říkám, že jsem úplně sám jako ty hvězdy nad námi. Na obloze jich každou noc září tisíce, ale všechny jsou od sebe vzdálené a nakonec jsou stejně samy jako já.“ S lehce smutným výrazem pohlédl na Kristin, a pak se na ni usmál. „Ale teď už sám nejsem, protože mám tebe. Už je to poměrně dlouho od té doby, co jsem s někým mluvil. To asi patří k tomu, že cestuji sám.“
Kristin se jen usmála. „A teď jsem se k tobě přidala já a moje bolavé nohy,“ pokusila se o vtip. Sama nevěděla, co by si počala, kdyby Lovce nepotkala. Nejspíše by bloudila krajem a ani by nevěděla, že není ve svém světě. To ale jenom za předpokladu, že by se jí podařilo uniknout ze Zatraceného lesa, což nebylo moc pravděpodobné.
„Ááále no tak!“ protáhl Lovec. „Za chvíli si na to zvykneš a ani si nevzpomeneš, že tě někdy nohy bolely. Já měl ten samý problém jako ty, ale stačily dva roky na cestách a už jsem si nestěžoval.“
„Dva roky?“ vydechla Kristin s údivem. Nedokázala si sama sebe představit, že by každý den po celé dva roky absolvovala namáhavý pochod. Sotva na to pomyslela, začala být unavená a zatoužila po pohodlné posteli s měkkou peřinou a polštářem. Místo toho se několik dní válela na zemi ve svém už tak dost špinavém oblečení na holé zemi. Ale co jiného jí zbývalo? Pochybovala o tom, že by lovec z té své zázračné brašny vytáhl celou postel. Protáhla se a současně zazívala.
„Jak dlouho ještě půjdeme?“ chtěla vědět.
„Pokud zítra zrychlíme, měli bychom během dne dorazit k jezeru a od něj je to jen kousek do menší vesnice jménem Sallor,“ odpověděl Lovec.
Kristin potěšila zpráva o tom, že se konečně dostanou do civilizace. Byla si totiž naprosto jistá, že tam mají minimálně jednu volnou postel. Prozatím se ale musela spokojit jen s nepohodlnou zemí. Ani to jí ale nezabránilo od upadnutí do hlubokého spánku jen chvíli po tom, co zavřela oči.
Druhého dne se znovu vydali na únavný pochod. Šlo se jim mnohem hůře, protože země pod jejich nohama začala stoupat do strmého kopce. „Kdybych tohle tušila, tak se sem nechám přenést i s autobusem,“ funěla Kristin. Výšlap do kopce ale nebylo to jediné, co ji dopalovalo. Lovec na sobě opět nedával najevo žádné známky únavy a dokonce se ani nepotil. To už na ni bylo moc. Zatímco ona by nejraději padla na zem a pár let odpočívala, Lovec vypadal na to, že by si klidně celý kopec vyšel ještě párkrát.
Jakmile se konečně dostali na samý vrchol, Kristin se posadila na zem a ztěžka oddechovala. Lovec se postavil vedle ní a s rukama v bok shlížel dolů do údolí. Kdyby nebyla tak unavená, možná by si i ten pohled vychutnala. Před nimi se tyčilo pár stromů, které z části zakrývaly výhled na jezero. O kus dál nalevo od jezera vedla klikatá cesta, která směřovala k malé vesnici Sallor. Z vrcholu kopce měli celou krajinu jako na dlani.
„Kam chceš jít nejdřív?“ zeptal se Lovec stále ještě oddechující Kristin. Ta jen pokrčila rameny. Na jednu stranu jí lákala přítomnost lidí a možnost teplého jídla v krčmě, o které jí Lovec informoval. Na druhou stranu se chtěla umýt, než vkročí mezi lidi. Přeci jenom vypadala jakoby vylezla z nějakého dolu.
„Chci se opláchnout,“ odpověděla Kristin. Tím samozřejmě myslela pořádně horkou sprchu a voňavý sprchový gel, ale nepohrdla ani jezerem plným chladné vody. Lovec přikývl a pomohl ji vstát na nohy. A než se nadála, už opatrně scházeli z kopce dolů a zamířili k jezeru. Snažili se přitom držet mimo dohled. Prý proto, aby je neviděl nikdo z vesnice, což Kristin nedávalo smysl, když se do Salloru stejně chystali. Lovec ale zřejmě moc dobře věděl, co dělá, a tak se řídila jeho příkladem.
Ačkoli Kristin jen před pár dny seděla na nádherně rozkvetlé louce a mohla si tak udělat obrázek o Divnozemi a její kráse, pohled na jezero jí málem vyrazil dech. Za jejich zády rostly stromy, které zabraňovaly případným kolemjdoucím v tom, aby je zahlédli. Díky tomu si Kristin připadala jako na nějakém malém ráji odříznutém od ostatního světa. Břehy jezera byly porostlé trsy žluté trávy, která měl mnohem jasnější odstín žluté než tráva na louce. Podle lovce za to mohlo velké množství vody, které zavlažovalo půdu. Všude kolem se ozývalo cvrlikání drobných ptáčků, kteří se zdržovali na větvích stromů a vesele si prozpěvovali. Nejpůsobivější na tom všem ale bylo samotné jezero. Voda byla průzračně čistá, že by se dalo z hladiny pohlédnout na úplné dno. A na místech, kam pronikalo sluneční světlo, se hladina jakoby rozzářila.
Kristin by se klidně mohla tím pohledem kochat i několik hodin, ale uvědomovala si ten štiplavý zápach, který se vznášel kolem ní. Dokonce i během jejich cesty párkrát přistihla Lovce, jak krčí nos. Nejraději by do té vody skočila hned, ale nechtělo se jí svlékat se před Lovcem. Naštěstí jí to její společník sám usnadnil.
„Můžeš se klidně vykoupat, tady ti nic nehrozí,“ pronesl a vzápětí dodal, „já mezitím zajdu do vesnice a pokusím se ti sehnat nějaké oblečení.“
„Ale já oblečení mám,“ namítla Kristin. Pravdou ale bylo, že za těch pár dní se ušpinila natolik, že vypadala jako vandrák.
„V tomhle se tu nemůžeš ukazovat,“ vysvětloval Lovec, „je to až moc jiné. Pokud na sebe nechceš upoutávat pozornost- a to je to poslední, co bys měla chtít- tak budeš potřebovat pořádné šaty.“
Kristin přikývla na znamení toho, že rozumí a sledovala Lovce, jak rychle zmizel mezi stromy. Poté se obrátila čelem k jezeru. Už nedokázala dlouho odolávat té svůdné hladině vody a začala kráčet ke břehu. Mezitím si sundávala svoje svršky a pohazovala je na zem, až nakonec zůstala na břehu stát úplně nahá. Ofoukl jí teplý lehký vánek. Jako poslední si sundala boty a z bolavých chodidel stáhla zavánějící ponožky. Neváhala a rychle je omáchala ve vodě. Byla překvapená, když se její ruce dotkly vody. Vůbec nebyla studená, jak předpokládala, ale naopak byla příjemně teplá. Pohodila mokré ponožky ke zbytku oblečení a vkročila do vody. Okamžitě jí zaplavil příjemný pocit, jakoby nevstupovala do jezera, ale do vany plné příjemně teplé vody.
