Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 5, část první

Pokračování příběhu. Kristin nemá jinou možnost, než akceptovat svůj nedobrovolný pobyt v Divnozemi. Kam jí osud zavede dál? A může věřit tajemnému Lovci?

Kristin připadalo, že spala jen několik vteřin, ale ve skutečnosti muselo uběhnout několik hodin. Právě svítalo, když s ní Lovec nešetrně zatřásl a donutil ji vstávat. „S-s-so se děje?“ zeptala se ospale. Ještě se jí nechtělo vstávat. Po dlouhé době se prospala bez jakéhokoli snu, což u ní bylo vzácné. Nelíbilo se jí, že jí Lovec nedopřeje alespoň chvilku navíc.

„Už je ráno. Musíme vyrazit na cestu,“ řekl Lovec a vrátil se zpět ke svým věcem. Zatímco se Kristin všemožně kroutila a hlasitě zívala, hodil si brašnu přes rameno, připásal si meč a nachystal svou kuši. Stačily mu k tomu pouhé dvě minuty, které Kristin využila k tomu, že se dloubala v nose.

„Musíme tak chvátat?“ zeptala se a přitom pohlédla na ohniště, ze kterého se stále ještě kouřilo. Lovec musel oheň udržovat celou noc. „Neříkej, že jsi vůbec nespal,“ pronesla nevěřícně. Sama si nedovedla představit, že by zůstala celou noc vzhůru. Pohlédla na Lovce, který už byl přichystaný na cestu. Na jeho výrazu nebyla sebemenší známka únavy.

„Hlídal jsem. Nezapomínej, že za námi je les plný příšer, které by si mohli klidně udělat menší výlet a oba nás ve spánku roztrhat.“

„Takže jsi nespal celé ty tři dny? Normální člověk přece musí spát,“ řekla, ale pak svraštila obočí. „Jsi normální člověk, nebo ne?“ Vzpomněla si na to, jak ji nesl celou cestu z lesa a přitom se ani nezadýchal. Rozhodně na něm bylo něco zvláštního.

„A co jiného bych měl být?“ odvětil Lovec a zasmál se. A i když byl velice přesvědčivý, Kristin začala mít podezření, že jí něco tají. Pak ale znovu zazívala. Rozhodla se, že si svoje podezření nechá zatím pro sebe. I kdyby před ní něco skrýval, tak na tom asi stejně nezáleželo. A navíc i ona sama si pro sebe nechala malé tajemství. Když Lovci vyprávěla o dni, kdy se ocitla v Zatraceném lese, vynechala tu část o vysklení oken a přesun písmen na tabuli. A už vůbec se nezmínila o svých snech, ve kterých se po tom lese procházela ještě dříve, než se tam skutečně ocitla. Sice mu věřila, ale to neznamenalo, že mu všechno vyklopí. Holky si rády uchovávají nějaká tajemství.

„Potřebuju se vykoupat, začínám páchnout jako zápasník suma,“ řekla Kristin ve snaze odvést řeč na jiné téma. Nemusela si ani vymýšlet, protože to byla pravda. Opravdu začala mírně zavánět.

„Tady nikde žádný zdroj vody nenajdeš,“ ozval se Lovec, „nosím si s sebou láhve s vodou, ale ty mám na pití a na vaření, nemůžeme je promrhat na koupel. Ale pár dní cesty odsud je jezero. Stejně bychom kolem něj museli projít, takže se tam můžeme zastavit.“

„Pár dní? Tak to aby sis pomalu začal cvičit zadržování dechu, protože za chvíli začnu smrdět jako tchoř,“ pronesla s naprostou vážností. Lovec se nenápadně usmál. Přešel ke Kristin a pomohl jí vstát na nohy. „Díky,“ řekla a začala se protahovat. Najednou strnula a překvapeně se podívala na svou zraněnou paži. Rozvázala provázek a sundala si zakrvácený hadr z rány. Nechápavě pohlédla na Lovce, který zachovával kamenný výraz. Rána způsobená drápem Vlkohlava byla dokonale zahojená. Na její kůži nebylo ani památky po nějakém šrámu.

„Účinek Šťávonosky,“ řekl na vysvětlenou Lovec. „Umí vyléčit menší zranění, proto si jich s sebou vždycky pár nosím. Jen pro jistotu.“

Kristin nepřestávala zírat na svou paži. „Páni, doktoři z mého světa by ti za tohle urvali ruce. A ne jenom doktoři, ale úplně všichni. Byla by to obrovská senzace.“ Pak si vzpomněla na to, jak to obvykle probíhalo s nějakým novým účinným lékem a dodala: „A nejspíš by stála tolik, že by si ji mohli pořídit jenom pořádní zbohatlíci.“

„Tady tě nestojí nic. Jsou poměrně vzácné, takže se k nim jen tak někdo nedostane.“

„A kde jsi je vzal ty?“ chtěla vědět Kristin.

„Znám jejich výrobce,“ řekl Lovec s úsměvem. „A už je vážně čas na to, abychom šli. Pokud si tedy nechceš už tak dlouhou cestu ještě o pár dní protáhnout,“ poznamenal. Kristin přikývla. Ačkoli byla louka, na které se nacházeli, nádherná, Kristin se nemohla dočkat, až z ní odejdou. Věděla, že se v Divnozemi nějaký ten pátek zdrží a hodlala svůj čas využít k tomu, aby toho viděla co nejvíce. Lovec trpělivě čekal, než se Kristin připraví na cestu. Paradoxně to byl ale on, který byl rychle sbalený, ačkoli měl mnohem více věcí. Kristin sebou neměla vůbec nic kromě svého špinavého a potrhaného oblečení.

„Opravdu musíme jít pěšky?“ zeptala se Kristin. „Bolí mě nohy,“ dodala na vysvětlenou, když si všimla Lovcova tázavého pohledu. To samozřejmě byla jenom výmluva, protože celé dva dny proležela. Podvědomě si zřejmě uvědomovala, že bude muset jít celé dny a na něco takového nebyla zvyklá. Většinou dávala přednost autobusu před svýma vlastníma nohama. „Nemáš tu někde schovaného nějakého koně, že ne?“ nevzdávala se.

Lovec se ale jen usmál. „Ne, nemám žádného koně. Mám rád chůzi, udrží tě v kondici, pomůže ti přemýšlet a naplní tě dobrou náladou.“

„A taky mi přivodí kuří oka, bolavé nohy a myšlenky na sebevraždu,“ zamumlala si pro sebe. S povzdechem se rozhlédla po okolí. „Tohle bude dlouhá procházka,“ pomyslela si a následně vyrazila za Lovcem, který se mezitím vydal na sever.