Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 5, část druhá

Pokračování příběhu. V této části se dozvíme něco o historii Divnozemě prostřednictvím legendy, kterou vypráví Lovec.

Trvalo asi hodinu, než se dostali z té rozkvetlé louky. Slunce se na obzoru činilo a po chvíli Kristin začalo být horko. Jakoby nestačilo, že její oblečení bylo špinavé a potrhané, ale ještě začalo zavánět potem. Bylo až neuvěřitelné, kolik tekutin dokázala vypotit, když toho moc nevypila. Podívala se na Lovce, aby se ujistila, že je na tom úplně stejně. Jenomže on se vůbec nepotil! Nikde neměl ani jedinou kapku potu, což bylo honě divné, když vzala v úvahu, kolik toho měl na sobě.

 Vydali se po zarostlé pěšince. A i když si Kristin myslela, že žlutá tráva na louce byla jen výjimkou, hned poznala, že se spletla. I tady měla tráva nepřirozenou žlutou barvu, která na ni působila jakýmsi nepatřičným dojmem. Byla zvyklá na zelený porost země a tohle jí prostě připadalo jiné a nevkusné.

„To tady je všechna tráva žlutá?“ zeptala se za pochodu Lovce. Ten se na ni překvapeně podíval, jakoby ho její nečekaná otázka vyvedla z míry.

„Jo, všude je žlutá. Proč?“

Kristin pokrčila rameny. „Tam, odkud pocházím já, je zelená. Nikdy jsem neviděla žlutou trávu v takovém rozsahu. Přijde mi to zvláštní.“

Lovec se zasmál. „Obávám se, že v Divnozemi ti přijde všechno zvláštní. Musíš pochopit, že se lišíme od tvého světa. Ať už jde jen o detaily nebo o důležité věci. My nabízíme něco, o čem by se tvým lidem mohlo jen zdát. Ale ty máš to štěstí, že to můžeš zažít na vlastní kůži, takže ti radím, abys přijala ten rozdíl.“

„To tady nikoho nezajímá, proč je tráva žlutá?“ nevzdávala se.

„Proč je tráva žlutá a obloha modrá? Prostě to tak je, nikoho nezajímá, jak se to stalo. Nikdo tady ani nezná nic jiného.“

Na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho. Ale pak to Kristin zkusila znovu. „Já si myslela, že tyhle věci budou stejné. Ale ta tráva, kytky, všechno je to jiné. A ty mi prostě jenom řekneš, abych do toho nešťourala. To mi ale nestačí.“ Vypálila to ze sebe dřív, než se stačila zastavit. Až opožděně si uvědomila, že to vůči Lovci vyznělo jaksi nevděčně. Vyčítala mu takovou prkotinu ačkoli to byl právě on, kdo ji zachránil ze Zatraceného lesa. Lovec ale vůbec nevypadal naštvaně. Spíše to vypadalo, že se Kristininými otázkami baví.

„Jsi příšerně zvědavá. Uvědomuješ si to?“ zeptal se jí. Kristin se mírně začervenala, čehož si Lovec okamžitě všimnul. „Nemáš se za co stydět. Zvědavost je dobrá, dokonce bych řekl, že je výborná. Spousta lidí v Divnozemi se nestará. Prostě berou věci tak, jak jsou. Ne, že by to nebylo zajímavé, ale oni se rozhodli, že se nebudou ptát.

Zvědavost je velice užitečná věc, Kristin. Jen díky ní se můžeš dozvědět spoustu nových věcí. Takže, abych se vrátil k tvojí otázce. Nikde není přesně řečeno, co způsobilo zažlutění našich pahorků a luk. Přesto ale existuje jedna stará legenda, která to vysvětluje svým vlastním svérázným způsobem. Jestli chceš, povím ti ji.“

Kristin dychtivě přikývla. Doslova hltala každé Lovcovo slovo. Pomyslela si, že kdyby takoví byli všichni její učitelé, rozhodně by neměla problémy se spaním o hodinách. Jediný učitel, který dokázal upoutat pozornost svých žáků byl učitel literatury pan Harding. Pokaždé své výklady dokázal ozvláštnit a udělat literaturu zábavnou. Doteď Kristin netušila, jak to dělal, ale fungovalo to. Jenomže pan Harding z osobních důvodů z Partleyho střední odešel a nahradila ho stará paní Millsová a hned od samého začátku si na Kristin zasedla.

Lovec se mezitím pustil do vyprávění příběhu. „Podle legendy se to stalo před dávnými časy, když v Divnozemi ještě nevládli čarodějové, upíři nebo lidé, ale draci. Mnozí dokonce tvrdí, že draci byli úplně první tvorové zrození z magie a není se ani čemu divit. V celé Divnozemi bys nenašla starších tvorů, než byli draci. Někteří se dožili i celého tisíce let, ale nakonec svému stáří podlehli. Dnes už draci neexistují, ale památky po nich zůstaly téměř všude. Jednou z nich jsou i Hory tajemství, které máš na dohled.

No a další památkou je právě žlutá tráva. Jednotlivé příběhy o jejím vzniku se sice od sebe liší v různých drobnostech, ale tvoří je stejný základ. Ve zlaté éře draků žil jeden z nich, který se nazýval Zlatý hřbet podle zlatavého zabarvení svých šupin. Podle všeho to ale nebyla jeho původní barva. Jako dračí mládě byl k nerozeznání od jiných mláďat, ale jednoho dne Zlatý hřbet vylétl do oblak. Stoupal pořád výš a výš, až se nakonec dostal nebezpečně blízko slunci. Pro draky bylo velké riziko létat tak blízko slunce, protože je mohlo spálit na prach. To ale Zlatý hřbet neodradilo. Místo toho, aby slétl dolů, prolétl přímo prostředkem slunce. Jako zázrakem se mu nic nestalo a on na druhé straně zase vylétl. Přitom to na něm ale zanechalo viditelnou stopu. Celý se zabarvil dozlatova a jakoby ještě více zmohutněl.

V okamžiku, kdy Zlatý hřbet proletěl sluncem, tak z něj podle vyprávění padla sluneční záře dolů na zem a zalila všechny louky žlutou barvou. A od té doby v Divnozemi roste již jen žlutá tráva.“

Lovec domluvil a znovu mezi ně padlo ticho. Kristin vstřebávala celý působivý příběh, na kterém jí zaujalo hlavně slovo „draci“.

„Co se stalo se Zlatým hřbetem?“ chtěla vědět Kristin.

„Potom, co prolétl sluncem, se stal nejvyšším dračím vůdcem. Traduje se o něm mnoho příběhů, ale ani jeden z nich není potvrzený. Poslední příběh o  Zlatém hřbetu praví, že po vyhynutí draků zůstal už jen on jako poslední zástupce své rasy. Prý se stále skrývá někde na úpatí Hor tajemství, ale to jsou jen polozapomenuté povídačky. Nikdo přesně neví, jak Divnozemě vznikla, ani proč je všechno tak, jak to je. A téměř nikdo to ani nechce vědět.“

„Ale proč?“ vrtalo hlavou Kristin. Pokud by ona sama od svého narození žila v takové zemi plné žluté trávy, obrovských hor a magických bytostí, chtěla by o ní vědět úplně všechno.

„Protože spousta lidí má problém s přežitím v přítomnosti. Nechtějí se zabývat minulostí, protože jim nic nepřinese. Ale něco ti povím, Kristin Jonesová. Divnozemě potřebuje víc takových, jako jsi ty. Takových, kteří budou klást otázky, budou se zajímat a dál všechny ty úžasné příběhy šířit.“

„Takže je to všude stejné,“ pomyslela si Kristin. Nezáleželo na tom, jestli se nacházela v Divnozemi nebo v obyčejném světě. Všude byli lidé lhostejní ke svému okolí a zajímali se jen sami o sebe. Zamyšleně se podrbala na čele a přitom nespouštěla oči z obrysu mohutných hor v dálce. Ani nemohla, protože hory se rozpínaly od jedné strany ke druhé. „Jak jsou ty hory vlastně veliké?“ zeptala se Lovce.

„To nikdo přesně neví. Někteří tvrdí, že obepínají celou Divnozem kolem dokola, což není vyloučeno, když uvážíš, že je vidíš na každé světové straně. Můžeš se otáčet pořád kolem dokola, ale stejně je uvidíš. A přestože jsou na dohled, jsou odsud hrozně daleko. Trvalo by ti nejméně tři roky, než bys k nim došla.“

To na Kristin udělala dojem. Neuměla si představit, jak velké musely ty hory být, když byly vidět i z takové vzdálenosti. „Proč se jim vůbec říká Hory tajemství?“

„Není to jasné?“ zeptal se Lovec s úsměvem na rtech. „Jsou tajemné. Ještě nikdo, až na jednoho, se z nich nevrátil živý, takže nikdo neví, kdo a nebo co v nich přebývá, jestli vůbec někdo. Jsou jedním z nerozluštěných tajemství téhle země.“

„Ale právě jsi řekl, že se jeden z Hor tajemství vrátil. Tak proč se ho nezeptáte?“

Lovec se zasmál. „Protože ten muž zešílel a nikdo mu nevěří jediné slovo. Říkají o něm, že si všechno jen vymyslel a že se nikdy k Horám tajemství ani nepřiblížil.“

„A ty mu věříš,“ chtěla vědět Kristin. Lovec jí neodpověděl hned. Pokračoval v chůzi, jako by se ho ani na nic nezeptala.

„Na tom nezáleží,“ řekl po chvíli, ale bylo to tónem, kterým dával jasně najevo, že se o tom nehodlá bavit. Kristin raději polkla další množství otázek a rozhodla se, že nebude Lovce obtěžovat. Alespoň na malou chvíli. S pohledem na hory se jí hlavou honila myšlenka na to, jaká úžasná tajemství asi tak mohou skrývat.