Divnozemě: Hrad v oblacích kapitola 4, část druhá

Co znamenal Kristinin předchozí sen? A co je to vlastně ta Divnozemě? To se dozvíte v této části čtvrté kapitoly.

Hned, jak otevřela oči, pohled jí padl na potemnělou oblohu posetou blyštivými hvězdami, které společně s měsícem vytvářely působivou podívanou. Někde blízko ní praskal oheň. Ji to ale nezajímalo. Dokázala by jen tak ležet a zírat na oblohu celé hodiny.

„Zdravím, ospalče. Už tě spánek přestal bavit?“ ozval se Lovec. A právě jeho hlas ji donutil odtrhnout pohled od oblohy a posadit se. Lovec seděl u rozdělaného ohně, nad kterým visel malý černý kotlík. Až k ní se doléhalo líné bublání obsahu kotlíku.

„Kde to jsem?“ zeptala se Kristin a s nedůvěrou si Lovce prohlížela.

„Pořád na louce. Odnesl jsem tě kousek dál od lesa, aby to bylo bezpečnější. A navíc jsem si říkal, že by ses asi nechtěla probudit blízko místa, kde tě málem zabili.“

Kristin se rozhlédla po své levé straně. Skutečně byli od lesa minimálně 200 metrů daleko. To ale stejně nebyla ta odpověď, kterou chtěla slyšet. „Já vím, kde jsme teď. Chci vědět, jak daleko jsme od Londýna.“

Lovec se zasmál. „Pokud se nemýlím, tak je to pořádně daleko.“

Kristin osobně nechápala, co mu na tom přijde tak vtipného. Jakoby nestačilo, že byl oblečený jako nějaký ujetý fanoušek fantasy. „To je mi jedno, chci se dostat domů. A to hned.“ Její slova doprovodilo další zabublání v kotlíku. Lovec se najednou zatvářil vážně. Zkoumavě si Kristin prohlížel a vypadalo to, že se snaží pečlivě volit svá další slova.

„Kolik si toho pamatuješ od toho napadení Vlkohlavem?“ zeptal se a povytáhl obočí.

„Všechno,“ odvětila, „dokonce i to tvoje pitomé jméno.“

„Hej!“ ohradil se Lovec. „To jméno vůbec není pitomé.“

„Vážně ne? To mám věřit tomu, že ti lidé říkají Lovče?“

Lovec přikývl. „Ano, přesně tak mi říkají.“

„Ale to není žádné jméno,“ ohradila se Kristin, kterou to začalo štvát. Připadala si, jako by mluvila s neandrtálcem. A navíc jí byla zima. Objala se oběma rukama, ale jakmile to udělala, sykla bolestí. Pohlédla na svou paži, kterou měla stále obvázanou tím kusem hadru.

 „Posaď se blíž k ohni, pak ti nebude taková zima. Noci jsou tu docela chladné,“ pronesl Lovec. Dívka poslechla jeho radu a přisunula se blíže k plápolajícím plamenům ohně. Hned jí bylo mnohem větší teplo. Zároveň musela uznat, že i přes to směšné jméno se k ní zatím Lovec choval laskavě a očividně o ni pečoval. Ale potom si všimla zbraní, které měl vedle sebe vyskládané. Na zemi ležela kuše, toulec s šípy, pochva s mečem a z obou bot mu čouhaly rukojeti dýk. Nic neroztříští důvěru lépe než spousta zbraní.

„Na co jsou všechny ty zbraně?“ zeptala se. Nemělo cenu předstírat, že ten arzenál přehlédla. A navíc se chtěla o svém zachránci dozvědět co nejvíce.

„Na co myslíš?“ odvětil Lovec, kterého zřejmě otázka na jeho zbraně nevyvedla z míry. „Jsem přeci Lovec, ne? Pro lovce jsou zbraně stejně tak přirozené, jako je pro tebe dýchání. A jestli se bojíš, že bych ti chtěl ve spánku useknout hlavu, tak to nemusíš. Kdybych chtěl, už bych to dávno udělal.“ Ačkoliv ta poslední věta byla určitě jen žert, Kristin to jakýmsi záhadným způsobem uklidnilo.

Zahleděla se do plamenů a pokusila se v klidu přemýšlet. V paži jí pořád mírně škubalo. A při jednom obzvláště silném zaškubnutí, se ozval Lovec: „Co tvoje paže?“

„Pořád bolí,“ procedila mezi zuby. Lovec soucitně přikývl.

„Měla jsi štěstí. Mnoho lidí útok Vlkohlava nepřežije. Vlastně jsi z toho vyvázla ještě celkem dobře.“

„Díky, hned se mi ulevilo,“ pronesla Kristin ironicky.

„Ale i tak to pro tvoje tělo byl pořádný šok. Prospala jsi celé dva dny. Už jsem se chystal tě odnést někam, kde by ti pomohli.“

Kristin překvapeně zamrkala. „Dva dny?“ zeptala se. Byla nezvěstná celé dva dny. Za tu dobu se toho mohlo stát spoustu, včetně toho, že si policie mohla celé to její zmizení špatně vysvětlit. Pokud ale vůbec někdo zjistil, že zmizela. Její otec se měl ze služební cesty vrátit až za týden a Allison byla nemocná. A najednou si Kristin uvědomila, že Allison s Davidem jsou vlastně dva jediní lidé, na kterých jí záleží. A právě oni dva zřejmě neměli ani ponětí, že je už dva dny bůhvíkde.

„Ještě jsi mi neřekl, jak se dostanu domů,“ obořila se na Lovce.

Ten byl ale připraven a ihned odvětil: „A ty jsi mi zase ještě neřekla svoje jméno.“

Kristin se pousmála. Měl totiž naprostou pravdu. Zatímco ona jeho divné jméno znala, sama mu to svoje ještě nestačila prozradit. „Jsem Kristin, Kristin Jonesová.“

„Rád tě poznávám Kristin Jonesová. A teď, když jsme se konečně seznámili, je čas na jídlo. Doufám, že máš hlad.“ Kristin přikývla, i když „hlad“ bylo slabé slovo. Podle ní to byl spíše hladomor. Toužebně se zahleděla na kotlík. Celou tu dobu přemýšlela, co se v něm ukrývá za pochoutku. Muselo to být dobré, když se z toho linula tak nádherná vůně.

Zatímco Kristin nasávala vůni jídla, Lovec ze své brašny vytáhl dvě dřevěné misky. Jednu z nich zabořil do obsahu kotlíku, a pak ji podal Kristin. Tu ihned přešel hlad. V misce se totiž nacházela hustá zelená kaše, která připomínala něco obzvláště nechutného. Bylo nepochopitelné, že ta šlichta tak pěkně voněla. „Co je to?“ ozvala se znechuceně a snažila se přitom, aby se jí nezvedl žaludek.

„To je kaše z rozdrcených stonků duhových květin,“ odvětil Lovec a sám si nabral nechutně vypadající kaši do misky. Poté si ale všiml, jak Kristin na kaši jen nevěřícně zírá a dodal: „Není to zase tak špatné. A navíc se musíš najíst. Tvoje tělo je oslabené.“

Naneštěstí měl Lovec pravdu. Kristin bolel každičký sval v těle, jako by absolvovala náročné pětihodinové cvičení. Zavřela oči, aby tu kaši neviděla, nabrala ji dvěma prsty a poté si je strčila do úst. K jejímu překvapení to opravdu nechutnalo tak hrozně. Vzdáleně to připomínalo špenát. Kristin ale nemohla za to, že o jídle pochybovala. Je v lidské povaze ohrnovat nos nad něčím, co vypadá nevábně, i kdyby to bylo to nejchutnější jídlo na světě. Ihned znovu zabořila prsty do kaše a začala se jí ládovat. Oči ale pořád držela zavřené, protože usoudila, že bude lepší se na to jídlo nedívat.

V rychlosti spořádala celou misku a až poté otevřela oči. Naklonila se ke kotlíku a naplnila si misku znovu. Teprve až teď si všimla, že Lovec ze své porce vůbec nic nesnědl, protože jen tiše seděl a šklebil se na ni.

„Co je?“ zeptala se podrážděně. Neměla ráda, když na ni u jídla někdo civěl.

„Jíš jako čuně,“ odpověděl jí Lovec.

 Tím Kristin dopálil. „A jak to asi mám jíst jinak?“ otázala se rozhořčeným tónem.

Lovec neodpověděl hned. Začal se přehrabovat ve své brašně, až nakonec vytáhl dvě dřevěné lžíce. „Já většinou používám tohle,“ pronesl a hodil jí jednu lžíci. Kristin se zastyděla. Naštěstí její zrudnutí nebylo přes oranžové plameny ohně vidět. Otřela si prsty o trávu a dala se znovu do jídla. Tentokrát použila Lovcovu lžíci.

Na dlouhou chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, přerušované jen praskáním ohně. Louka v noci nevypadala tak nádherně jako za bílého dne, ale pořád měla něco do sebe. Odněkud z lesa se ozvalo zahoukání sovy. Kristin si tu chvilku klidu užívala. Byla to příjemná změna od událostí z posledních pár dnů. Ale stejně se chtěla co nejdříve dostat domů.