trocha empatie aneb já, střed vesmíru

empatie: (psych.) schopnost vcítit se do pocitů, jednání druhé osoby, vcítění Tak hovoří o empatii slovník. Leč otázka je, co je empatie ve skutečnosti.

Kdo z vás si pamatuje televizní soutěž jménem Pevnost Boyard? Někdo kdo neviděl ani jeden díl? Pokud ano, jedná se o soutěž, kde se skupina lidí postupně snaží získávat klíče od brány k pokladnici, a následně "indicie", což jsou vodítka k uhodnutí správného hesla, díky kterému se do pokladnice nasypou zlaťáky. Soutežící jsou postupně (po jednom nebo po dvou - záleží na povaze úkolu) vystaveni zkouškám, které prověří jejich sílu, zručnost, obratnost, štěstí (pokud je klíč v jedné ze 20ti schránek a nevíte ve které - může být v té první, ale také až v té poslední), inteligenci... a také odvahu. To jsou úkoly, kde člověk hledá klíče a indicie mezi červy, hady nebo obrovskými pavouky. Pro příklad? Vezměme pavouky. Soutěžící se zapřením všech sil strká ruku do krabice plné chlupatých těl... a diváci se dělí na dva hlavní tábory: ten, který se bojí pavouků: "Brr, to musí být strašné, to je ale chudák, já se na to nemůžu dívat" a ten, který se pavouků nebojí: "co vyvádí? vždyť jsou to jen pavouci".

Co z toho je empatie? Asi většina řekne - to první. Ale. Přemýšlel jsem o tom, a dovolím si nesouhlasit. Myslím, že empatie není ani jedno. Je to jen projekce sebe sama do dané situace. Člověk sleduje děj, a tak nějak automaticky přemýšlí, co by dělal v dané situaci. Pokud se bojí pavouků, rozklepe se hrůzou. Pokud se jich nebojí, představuj si, jak by sáhl do krabice pavouk nepavouk, vytáhl klíč a byl před ostatními za hrdinu.

Toto dělá většina z nás automaticky. Je nám více líto člověka v situaci, která by nám byla nepříjmená, než člověka, který je v situaci, která by nám nevadila. A to i v případě, že víme, že dotyčný má tyto fóbie obrácené. Takže ho mnohdy spíše litujeme ve chvíli, kdy je spokojený a ignorujeme, když skutečně trpí.

Nevím, zda je možné zachytit vlnovou délku, na které dotyčný člověk uvažuje - a skutečně cítit jeho strach. Sám jsem to nezažil. Možná někteří ano. Ale mohu přece respektovat to, že daný člověk má strach z pavouků. Příšerný strach z pavouků. A mohu ocenit tu odvahu, s jakou mezi ně sáhne, přestože se jich tak bojí. Stejně tak jako nemám právo toho člověka odsuzovat, pokud svůj strach překonat nedokáže a úkol vzdá. A co vy? Pavouci v pohodě... ale byste sáhli mezi (doplňte vlastní fóbii).  Už chápete co se snažím říct?

Bohužel, většina z nás tímto způsobem uvažuje. Jedeme autem po silnici, kdokoli jede pomaleji je šnek, kdokoli jede rychleji je šílenec. Zapoměl jsem ji popřát k narozeninám a ona se mnou už třetí den nemluví, musí být úplně blbá, proč ji na tom tak záleží? Bagatelizujeme problémy a starosti ostatních, pokud nám z vlastního pohledu přijdou malicherné. Protože ve skutečnosti není empatie schopen skoro nikdo. Co nám dává právo rozhodovat, co je správné a co špatné? Co je zásadní a co malicherné? Každý z nás se cítí být alespoň trochu středem vesmíru a ostatní posuzuje sám podle sebe. Empatie je, když dokážeme respektovat pocity jiných, místo abychom je nebo jejich původ zpochybňovali.

Inu, co dál? Zvednout karmu pokud s názory souhlasíte, ignorovat, pokud nikoli? Hlad po informacích ukojen?
 Přál bych si aby tento článek měl větší smysl. Aby se alespoň jeden z vás, čtenářů, zamyslel. Zamyslel nad tím co odpoví, až se mu zase někdy někdo svěří se svými problémy. 

Poděkování Monice H., která byla k sepsání tohoto článku inspirací