- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Kdo z vás si pamatuje televizní soutěž jménem Pevnost Boyard? Někdo kdo neviděl ani jeden díl? Pokud ano, jedná se o soutěž, kde se skupina lidí postupně snaží získávat klíče od brány k pokladnici, a následně "indicie", což jsou vodítka k uhodnutí správného hesla, díky kterému se do pokladnice nasypou zlaťáky. Soutežící jsou postupně (po jednom nebo po dvou - záleží na povaze úkolu) vystaveni zkouškám, které prověří jejich sílu, zručnost, obratnost, štěstí (pokud je klíč v jedné ze 20ti schránek a nevíte ve které - může být v té první, ale také až v té poslední), inteligenci... a také odvahu. To jsou úkoly, kde člověk hledá klíče a indicie mezi červy, hady nebo obrovskými pavouky. Pro příklad? Vezměme pavouky. Soutěžící se zapřením všech sil strká ruku do krabice plné chlupatých těl... a diváci se dělí na dva hlavní tábory: ten, který se bojí pavouků: "Brr, to musí být strašné, to je ale chudák, já se na to nemůžu dívat" a ten, který se pavouků nebojí: "co vyvádí? vždyť jsou to jen pavouci".
Co z toho je empatie? Asi většina řekne - to první. Ale. Přemýšlel jsem o tom, a dovolím si nesouhlasit. Myslím, že empatie není ani jedno. Je to jen projekce sebe sama do dané situace. Člověk sleduje děj, a tak nějak automaticky přemýšlí, co by dělal v dané situaci. Pokud se bojí pavouků, rozklepe se hrůzou. Pokud se jich nebojí, představuj si, jak by sáhl do krabice pavouk nepavouk, vytáhl klíč a byl před ostatními za hrdinu.
Toto dělá většina z nás automaticky. Je nám více líto člověka v situaci, která by nám byla nepříjmená, než člověka, který je v situaci, která by nám nevadila. A to i v případě, že víme, že dotyčný má tyto fóbie obrácené. Takže ho mnohdy spíše litujeme ve chvíli, kdy je spokojený a ignorujeme, když skutečně trpí.
Nevím, zda je možné zachytit vlnovou délku, na které dotyčný člověk uvažuje - a skutečně cítit jeho strach. Sám jsem to nezažil. Možná někteří ano. Ale mohu přece respektovat to, že daný člověk má strach z pavouků. Příšerný strach z pavouků. A mohu ocenit tu odvahu, s jakou mezi ně sáhne, přestože se jich tak bojí. Stejně tak jako nemám právo toho člověka odsuzovat, pokud svůj strach překonat nedokáže a úkol vzdá. A co vy? Pavouci v pohodě... ale byste sáhli mezi (doplňte vlastní fóbii). Už chápete co se snažím říct?
Bohužel, většina z nás tímto způsobem uvažuje. Jedeme autem po silnici, kdokoli jede pomaleji je šnek, kdokoli jede rychleji je šílenec. Zapoměl jsem ji popřát k narozeninám a ona se mnou už třetí den nemluví, musí být úplně blbá, proč ji na tom tak záleží? Bagatelizujeme problémy a starosti ostatních, pokud nám z vlastního pohledu přijdou malicherné. Protože ve skutečnosti není empatie schopen skoro nikdo. Co nám dává právo rozhodovat, co je správné a co špatné? Co je zásadní a co malicherné? Každý z nás se cítí být alespoň trochu středem vesmíru a ostatní posuzuje sám podle sebe. Empatie je, když dokážeme respektovat pocity jiných, místo abychom je nebo jejich původ zpochybňovali.
Inu, co dál? Zvednout karmu pokud s názory souhlasíte, ignorovat, pokud nikoli? Hlad po informacích ukojen?
Přál bych si aby tento článek měl větší smysl. Aby se alespoň jeden z vás, čtenářů, zamyslel. Zamyslel nad tím co odpoví, až se mu zase někdy někdo svěří se svými problémy.
Poděkování Monice H., která byla k sepsání tohoto článku inspirací
Další články autora |
ING-FOREST s.r.o.
Praha, Jihočeský kraj, Jihomoravský kraj, Karlovarský kraj, Královéhradecký kraj, Liberecký kraj, Moravskoslezský kraj, Olomoucký kraj, Pardubický kraj, Plzeňský kraj, Středočeský kraj, Ústecký kraj, Kraj Vysočina, Zlínský kraj
nabízený plat:
65 000 - 75 000 Kč