Češi (v) Evropské unii: Ano! Ne! Nevím?

V souvislosti s otázkou ratifikace tzv. rozpočtové smlouvy, o níž se u nás v posledních týdnech mnohdy vášnivě duiskutuje, mě napadají další otázky, které snad nejsou tak specifické jako problémy spojené s přijetím zmíněné smlouvy, ale které v podstatě míří podobným směrem. Primárně mě napadají tyto dvě otázky. Když jsme v referendu v létě roku 2003 souhlasili se vstupem do EU, souhlasili jsme zároveň i s dalším prohlubováním evropské integrace a se svou aktivní účastí v tomto procesu? Nebo jsme vlastně souhlasili jen s přístupem k hospodářskému společenství, od nějž jsme očekávali spíše prohlubování právě eknomické integrace při zachování jakési nezbytné minimální (a dále se neprohlubující) integrace politické?

Samozřejmě že diskuze o tzv. rozpočtové smlouvě se týkají specifičtějších problémů, jako je otázka předkládání státního rozpočtu k posouzení Evropské komisi (EK) či možnost trestání fiskální nezodpovědnosti států Evropským soudním dvorem (ESD). Ovšem v posledku je vlastně jádrem problému otázka, zda jsme ochotni v zájmu prohloubení politické integrace EU přenechat další pravomoci dosud náležející vládám národních států na nadnárodní (evropské) úrovni. Je to samozřejmě pro mnohé bolestivé téma. Diskuze o něm je vlastně atakováním určitých významných aspektů národní suverenity, jež je pro mnohé občany ČR možná tím nejdůležitějším prvkem konstituujícím naši národní svébytnost. Jakékoliv předávání vládních pravomocí mimo naši domovinu vyvolává u mohých jistě i reminiscence na desítky let trvající "patronaci" SSSR nad Československem či na nacistickou okupaci a podobné mezi lidmi většinou v nedobrém vzpomínané etapy naší historie. Je tedy třeba v současné diskuzi rovněž zpozornět a začít se obávat nové etapy nesvobody Čechů tentokrát pod kuratelou EU, jež své sílící mocenské nároky halí pod průhledný pláštík nejrůznějších smluv o rozpočtové odpovědnosti a dalších "nezbytných" integračních kroků?

Osobně musím říci, že nové nesvobody Čechů se v EU skutečně neobávám. Pro vstup do EU jsme se sami svobodně rozhodli v referendu a rozhodli jsme se tak vstoupit do celku, který začal vznikat ve jménu vymýcení evropských válečných konfliktů, které ve 20. století dvakrát přerostly v konflikty světové, jež přinesly a ještě po svém skončení dlouho přinášely mnoho lidského utrpení a materiálních škod. Stala-li se jedním z hlavních prostředků pro budování takového celku hospodářská koordinace, neznamená to, že se právě ekonomická spolupráce stala hlavním cílem evropské integrace. Proto by dle mého názoru ani naše argumentace v diskuzích o dalších krocích této integrace neměla být rámcována jen ekonomickými aspekty. Fundamentální otázkou je, jaké politické aspekty této integrace mají být rámcem pro takové diskuze. Problémem je samozřejmě ono přenášení pravomocí z Prahy do Bruselu. Je samozřejmě přínosné ptát se, jaké pravomoci a proč tam přenášet. Ale otázka podle mě zdaleka nestojí, zda vůbec něco přenášet. S omezením vlastní svrchovanosti jsme souhlasili se vstupem do EU. Jelikož jako politický celek nestojí unie ve vzduchoprázdnu, dále se rozšiřuje a je nucena reagovat na měnící se hospodářské a politické podmínky v globalizovaném světě, musí se nějak měnit i její struktura a role subjektů, které jsou její součástí.

Nechat kontrolovat  EK rozpočty národních vlád členů eurozóny s možností sankcí uvalených ESD na "neposlušné" státy je samozřejmě zásahem do svrchovanosti národních států, ale podle mě nijak závažným. Je to další z kroků, jež mají do budoucna zajistit věrohodnost hospodaření států EU před finančními trhy. Ekonomická krize či stagnace, kterou velká část EU zažívá nebo které se obává, si, ať chceme nebo ne, vyžaduje důslednější kontrolu hospodaření členských států eurozóny. Tzv. Maastrichtská kritéria mající udržitelnost hospodaření nějak usměrňovat neplnilo mnoho z těch, kteří se k tomu zavázali, a s výsledky vlažného přístupu k těmto normám se dnes potýkáme. Nechce-li se připojit česká vláda k nové evropské smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, jež by pro nás navíc začala platit až s přijetím eura, považuji to za chybu. Myslím, že náš národní zájem dnes spočívá spíše v tom, abychom svůj hlas prosazovali v integrující se Evropě, než abchom jej prosazovali na její periferii v iluzi nějaké vlastní suverenity. Kolem nás se bude politicko-ekonomická integrace Evropy nadále prohlubovat a tím, že se z ní na samém jejím začátku vyloučíme, nic nezískáme, jen ztratíme. Ztratíme možnost do ní zásadněji promlouvat. Pochybuji o tom, nakolik budou v Bruselu ochotni naslouchat názorům Čechů na kterékoliv otázky hospodářské spolupráce, když to jsou právě Češi, kdo se své účasti na zajištění zdravého chodu této spolupráce sami zřekli. Nebude-li se pak na naše názory brát v unii takový ohled, nebudeme se moci příliš divit.

Obávám se, že lavírování našich politiků kolem toho, zda přistoupit ke smlouvě o rozpočtové odpovědnosti, je vlastně odrazem nejistého definování naší pozice v EU dnes a do budoucna a nevyjasněných názorů na to, jaká by EU podle nás vlastně měla být. Krize posledních let nutí unii jednoznačně k prohloubení a až překotnému urychlení integrace. Hospodářské problémy přesahující velmi často hranice národních států si vyžadují větší spolupráci hospodářskou i politickou, to je podle mě nevyvratitelný fakt. Globálních výzev, kterým bude muset Evropa čelit v budoucnu, bude přibývat, což bude dále zvyšovat tlak na posílení společného unijního projektu, který i České republice, bude-li jeho pevnou součástí, zajistí při řešení oněch výzev jistější a významnější vyjednávací pozici. Tuto pozici si ale jistě nedobudeme jako neustále švejkující země, která není schopna jasně říci, co chce a co ne. Nevíme, jestli chceme, aby se EU federalizovala, nevíme, jestli bychom chtěli být součástí federalizované Evropy. Své představy o budoucnosti Evropy nejsme schopni formulovat ani mezi sebou ani navenek. Diskuze o této věci se odehrává na pozadí různých kroků, které na cestě prohlubující se integrace EU dělá a s nimiž se my následně nějak doma potýkáme. Kam ale tato cesta má vlastně vést, nemáme jasno. Úplně jasno o tom patrně není ani v Evropě, ale je na nás, zda se chceme této diskuze účasnit naplno, anebo trvat na své svrchovanosti. Je ale nutné říci jasně ANO nebo NE. Já osobně jsem jednoznačně pro to, abychom Evropě znovu (byť jsme tak jasně učinili již v přístupovém referendu) řekli své ANO. Ano, chceme se podílet na prohlubování evropské spolupráce, chceme na ní mít svůj vliv a chceme, aby plody, jež tato spolupráce může přinést, byly i naším dílem a my na ně pak měli náležitý nárok.