V kampani k volbám do EP se na plakátech jedné z parlamentních stran objevila symbolika, s níž v nedávné době operovali nejen švýcarští populisté brojící stejně jako nyní okamurovci proti imigraci, ale v evropských volbách v roce 2009 například i neonacisté z Národní strany. Svůj politický projekt Okamura stavil zprvu především na vizi přímé demokracie, ovšem stále více ve svém populismu sklouzává ideově tam, kde se v historii samostatné ČR pohybovaly spíše subjekty typu Sládkovy SPR RSČ, Národní nebo Dělnické strany. Úsvit tak českou společnost láká do kalných vod xenofobie, rasismu a apriorního antievropanství, což je důležité si uvědomit a není od věci tak učinit zrovna v čase, kdy si připomínáme porážku těchto zrůdných idejí, které vedly za druhé světové války k bezprecedentní morální i hospodářské devastaci nejen evropské společnosti.
Připadá mi přitom nanejvýš směšné brojit proti imigraci zrovna v ČR. Naším problémem opravu nejsou masy sociálně deprivovaných a nezaměstnaných imigrantů, jak o nich slýcháme ze západní Evropy. Zčásti za to vděčíme tomu, že nejsme zatíženi problémy bývalých koloniálních mocností a že systém naší imigrační politiky je dnes definován především svou nekoncepčností a chaotičností, jež rozhodně nepřeje nějakému masovému přílivu imigrantů, stejně jako ovšem nepřeje ani účelnému využití zahraničních pracovních sil prospěšných našemu hospodářství, ani účinné pomoci uprchlíkům z nestabilních zemí světa.
Imigranti v ČR se oproti mnoha západním státům vyznačují nadprůměrnou mírou zaměstnanosti, nejsou rozněcovateli náboženských či kulturních střetů s většinovou společností, ani nevznášejí nějaké neoprávněné nároky na český stát. Tak v čem je problém? Jednoduše v tom, že jsou jiní. Cizinci, etnické a náboženské menšiny a politické systémy a subjekty stojící na liberálních a demokratických principech byly vždy přirozeným terčem politických uskupení stavících svou politiku na intoleranci, demagogii a přepjatém nacionalismu. Chyba se vždy hledá někde jinde - dnes v EU, imigrantech, Romech a praštěných liberálech - kteří jsou jediní vinní tím, že nemáme práci, že cítíme frustraci v osobním i veřejném životě apod. Vlastní odpovědnost se politicky špatně prodává, proto se i populista Okamura stále pevněji usazuje v prostředí evropské extrémní pravice, která v letošních evropských volbách chystá velké tažení za údajnou reformu, podle mě však spíše devoluci EU. Cílem těchto stran je obrátit integrační procesy v EU a vrátit větší moc a vliv národním státům. Pokud by tento trend měl zvítězit, vytratí se potenciál sjednocené Evropy jako integrovaného celku nejvyspělejších demokratických států světa, které se vzájemnou spoluprací a propojením staly významným hráčem světového dění. O tom, jaké má tento národovecký princip dopady na středí a menší státy, nás ve 20. století bohatě poučila historie, kterou si právě dnes připomínáme. Je možná hezké snít romantické představy o suverénní ČR, ovšem otázku, jestli prosadíme své zájmy třeba vůči Německu snáze sami o sobě, nebo ve spolupráci s našimi polskými, slovenskými a dalšími partnery prostřednictvím sdílených institucí, nechám k uvážení váženému čtenáři.
Dávejme proto bedlivý pozor na to, kam se Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury názorově posouvá. Stává se totiž reprezentantem idejí, které mohou vést k hodně neblahým koncům. Symbolicky nám to Okamurovci přiznávají právě ve svém aktuálním volebním klipu, verbálně nás o tom začíná stále více přesvědčovat i vůdce hnutí Tomio Okamura. Domnívám se, že volba této strany i jí podobných subjektů je i určitým plivancem na historii našeho státu i celé Evropy, která se k principům tolerance, svobody a vzájemné spolupráce zavázala v reakci na porážku nacismu, kterou si dnes tak jako každý rok připomínáme jako státní svátek. Jistě ne bezdůvodně...
