Vařila myšička kašičku - kniha říkadel pro děti - recenze

Vařila myšička kašičku – tuhle říkačku určitě každý zná. Mě jí rodiče říkávali ve stylu Tomu dala, tomu dala a to tak, že kaši dostali palec, ukazováček a prostředníček, prsteníček málo, na malíček se nedostalo a frustrovaná kuchařka se bůhví proč utíkala schovat do míst, kde to člověka jako potvoru dost lechtá. Po letech jsem zjistil, že tato verze není jediná – Tomu dala, tomu nic, tomu málo, tomu víc… říkávala tchýně mému prvorozenému synkovi…  Trošku jsem se podivoval nad tím, že z pěti mají dostatek pouze dva – potom jeden málo a dva vůbec, ale u toho prvního se to „nic“ vůbec neřeší – to až ten pátý, nejmenší utíká do komůrky na brambůrky… Ale budiž, chápu, že říkadla mají dětem rozšířit slovní zásobu a na logiku dojde ve vývoji později. Aby byl výčet úplný, neměl bych zapomenout ani na oblíbenou pubertální verzi: Tomu dala, tomu dala, až se z myšky „slečna lehčích mravů“ stala… Tenhle komplikovaný úvod jsem zvolil proto, že se mi dostala do rukou knížka dětských říkadel pojmenovaná podle prvních slov tohoto článku…. Knihu vydalo nakladatelství Junior a vytiskly Východoslovenské tlačiarny Košice... A její obsah mě upřímně zděsil.  

Nejprve bych tedy chtěl podotknout, že od stejného nakladatelství již doma máme jinou knihu říkadel, kterou naše tříletá dcerka miluje a něžně jí říká „Něku Něku“ (pro bezdětné přeložím: Šnečku, šnečku vystrč růžky). Tato knížka je plná známých říkadel jako jsou Kovej Kovej Kováříčku, či Žába leze do bezu a usnout se bez ní nedá, tudíž jsme nekupovali úplně „zajíce v pytli“.

Nadšeně jsme se vrhli na čtení a hned v úvodu mi přišlo, že některá říkadla si autor poněkud vycucal z prstu – netvrdím tedy, že znám vše, co kdy bylo zrýmováno, ale co bych mluvil – malá ukázka:

Alexandr šel na vandr, přišel z vandru, vzal si Mandu. Manda byla ráda, že má Alexandra. Alexandr ještě radši, vozil Mandu na tragači

Například tohle říkadlo jsem v životě neslyšel… Ale budiž – dává alespoň smysl…

Nebo třeba:

Potkali mě myslivci, vedli s sebou psy, psy, psy. Jeden dělal haf, haf, haf. A ten druhý ňaf, ňaf, ňaf

Tady už se autor moc nenamáhal - dejte mi dostatek alkoholu a vydám takových knížek tucet

Ale to jsou všechno úsměvné věci oproti tomu, co mě ještě čekalo

Báseň: "Amen, amen, amen, bába spadla z kamen…" jsem přestal číst po úvodním verši. Přeci jenom se mi příčí dělat si legraci z nešikovnosti staršího člověka – jsme národem Boženy Němcové a její babičky. Navíc netuším, proč by se stará paní škrábala na kamna, to bych spíše očekával od nějakého rozjíveného děcka…

zabila kohouta, dala ho do kouta.

Vše doprovázené obrázkem nebohé stařenky, jak dopadá těsně vedle vyděšeného opeřence, takže k jeho zabití muselo dojít nějak jinak, než pádem – možná leknutím, ale také se vnucuje myšlenka, že frustrovaná stařenka zakroutila zvířeti krkem ve vzteku.. Další průběh básně však tyto úvahy zcela přehlušil:

Dala ho (toho zabitého kohouta) na pec, byl z něho chlapec, dala ho na vrata, byl z něho pantáta…

Tohle už zavání černou magií – navíc se nedozvíme, jestli ti dva byli také po smrti, či dokonce došlo k obživnutí, ale to už je zanedbatelný detail.

Bohužel tohle byl jenom začátek. Další báseň byla doprovázena obrázkem venkovské chalupy z jejíž oken vyhlížejí dvě děvčata:

Hájkovi Andulka, to je pěkná holka, ona nic nedělá, jenom z okna kouká….

No upřímně řečeno – hodnou holku si představuji jinak – tohle je u mě líná veš

Kovářovic Tekla, k okýnku si klekla, umyla se mlíkem, aby byla pěkná..

Tady je těch hloupostí ještě více: Slyšel někdy někdo jméno Tekla? Chápal bych to ještě, kdyby se muselo rýmovat pouze se slovem „klekla“, ale struktura básně je postavena tak, že se musí rýmovat i se slovem „pěkná“ – tady je ovšem možné, že v básni bylo původně třeba Terka a chyba jde na vrub Východoslovenských tlačiaren. Co se týče toho mléka, dětem od útlého věku vnucujeme mléko na pití, aby měly dost vápníku – moc se mi nelíbí představa, že bychom jim ho měli napouštět do vany…

napadlo mě ještě, že dnešní mládež by sotva marnila čas koukáním z okna, to by si spíše sedla k počítači, ale kolega mé obavy rozptýlil poznámkou: "No co - Windows, jako windows", takže beru zpět - zřejmě se jedná o dobře ukryté podobenství.

Vzal si sedlák selku slepou, klisnu hluchou, kosu tupou; Seče trávu za chalupou

Tráva suchá, selka slepá, Klisna hluchá, kosa tupá; Sedlák seče až to lupá…

Co si proboha vzít z takového neštěstí? Snad jenom, že si to celé ten nešika zaslouží, když si neumí ani nabrousit kosu

Následovaly přeci jenom poněkud známější verše:

Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček, v té mističce vodička, v té vodičce rybička

A kdyby tady končila básnička, bylo by všechno v pořádku… Jenomže ona pokračovala: Rybu snědla kočka, ta se v lesy zaběhla, lesy na prach shořely (už se nikdo nezmiňuje, zda-li i s kočkou, nebo ta zase stihla vyběhnout), prach vzala voda, tu vypili voli, ty zase snědli páni a ti jsou na hřbitově zakopáni.. Vše doprovozeno názornými obrázky včetně čtyř hrobečků s křížem… Tuhle říkačku, coby pubertální parafrázi na téma "Řekni, kde ty kytky jsou"  známe asi všichni… ale nepřijde mi jako vhodnou cílová skupina těch dětí, kterým neunikne ani jediné slovo a s gustem se rodičů zeptají: „A co je to žbitov?“

Tohle patří tak do druhé, či třetí třídy na základní školu… další stránku jsem otáčel s obavou, že se dočkám i jiné říkačky zhruba z toho období – ho… prd… sra… To je naše značka…

Když se mé obavy ukázaly jako liché, tak jsem si poněkud oddechl, ale to bylo předčasné – další báseň byla vrcholem celého díla:

Byl jeden pes, do pece vlez – to zavánělo hororem, ale naštěstí nikdo knoflíkem neotočil

Ukrad tam topinku, běžel s ní po rynku – Já bych asi použil míst topinky uzenku, ale proč ne.

A potom se stalo něco šíleného, co dodalo celé básni zcela jiný rozměr:

Potkala ho vrána, byla jeho máma, potkal ho zajíček, byl jeho tatíček…

Marně jsem si mnul oči a otáčel knížku vzhůru nohama – báseň pokračovala výčtem domácího zvířectva, z níž každé bylo k milému pejskovi v nějakém příbuzenském vztahu: vrabeček – dědeček, kozička – babička, oslíček – bratříček, husička – sestřička, bejček-strejček a kočička – tetička… hlavou mi proletěla jediná myšlenka: To musel bejt šílenej mejdan!

Celá truchlohra končila v humorném tónu: potkal ho kos, ukous mu nos, potkal ho Filip, zas mu ho přilíp – což mimochodem, podobně jako příběhy Toma a Jerryho, vzbuzuje v dětech pocit, že jakákoliv část těla, se dá po odříznutí, či useknutí zase přilepit a to mi také nepřijde zrovna výchovné…

Pochopili jsme tedy, proč je knížka zlevněna o padesát procent, ale zároveň jsme dospěli k názoru, že nemá hodnotu ani té padesátikoruny a  šli jsme ji druhý den vrátit… Jakkoli se tahle recenze nesla v humorném duchu, závěr z ní plynoucí je myšlen vážně – knížku „Šnečku, Šnečku vystrč růžky“ můžu každému rodiči doporučit, ale knížkou „Vařila myšička kašičku“ od téhož autorského týmu doporučuji urazit zodpovědné redaktorce hlavičku… Pokud možno tak, aby se nedala přilípnout…. A odeslat do muzea kuriozit – tu knížku určitě, redaktorku až podle toho, jak dopadne přilípnutí...