Můj boj s Covidem

Tak mně doběhl Covid. Respektive tedy já jsem mu neutekl. Patrně jsem se nakazil v práci, jeden den večer jsem začal kašlat a vyletěla mi teplota. Druhý den ráno testy potvrdily nemilý ortel: pozitivní.

Vzhledem k tomu, že bydlím se seniory, okamžitě jsem si na deset dní zařídil covidový hotel. První dva dny to jakž takž šlo: objednal jsem si oběd a dostal jej, kamarádi mi přinesli jídlo, zdálo se, že si prostě užiju deset dní na hotelu.

Potom to začalo. Teplota vyletěla, vzápětí klesla. Chvilku jsem měl dojem, že mi nic není, za hodinu jsem měl na sobě mikinu, přes sebe dvě peřiny (pokoj byl dvoulůžkový) a klepal jsem se jako drahý ratlík. Moje zuby o sebe cvakaly tak, že náhodný kolemjdoucí by mohl tipovat na datla v plné práci. Následovalo totální nechutenství. Žádný další oběd už jsem si neobjednal. Marně mi do telefonu rodina domlouvala, že „musím jíst“. Dostal jsem do sebe za den tak dva dny starý rohlík. Potom mi tedy kamarád přinesl pomeranče a ty nějak zafungovaly. V první chvíli jsem si myslel, že jsou snad nějaké „bio“, než jsem na tašce uviděl název běžného obchodního řetězce. Chutnaly jako „mana“, čímž se tedy zdvojnásobil můj denní příjem kalorií. Na téma teplota už jsem mohl vtipkovat: „Dobrá zpráva je, že se teplota ustálila! Špatná je, že se zastavila na hodnotě 39°C“

Začala mi třeštit hlava. Měl jsem pocit, že mi to sežralo komplet obličej. Rozbolely mě dutiny, následkem toho mě bolely oči, uši i vlasy. Nešlo číst, nešlo koukat na televizi, nešlo usnout. Napadlo mě, že bych měl větrat. Problémem byly teploty hodně pod bodem mrazu spojené s horečkou, kdy jsem měl fakt problém opustit prostor pod peřinou. Nakonec jsem dokázal vždy hodinu větrat a hodinu mít zavřené okno.

Začal jsem mít halucinace, nebo co to bylo. Snad jenom zlé sny. Draky prý člověk vidí po požití LSD, já je viděl teď. Pak se objevila počítačová hra. Nevím jaká, jakmile jsem zavřel oči, musel jsem se probírat řadou ikon. Každou jsem nějak vyřešil, až přišla jedna, s níž jsem si nevěděl rady. Nemohl jsem přestat hrát, prostě jsem se trápil tak dlouho, dokud hra nezačala od začátku. Marně jsem řval, že nechci žádnou další hru. Ta ikona vypadala jako oranžový trojúhelník a uprostřed byl trojúhelník bílý. Vlastně to vypadalo jako dámský klín s bílými kalhotkami, ale to vezmi čert. Prostě přes to nejel vlak.

A do toho přišla krev. Začal jsem jí smrkat. Ne že by nějak samovolně tekla. Prostě jsem měl pocit plného nosu, tak jsem zadul do kapesníku a překvapeně koukal na hromadu rudých hlenů. Pak jsem na chvíli v noci zabral a probudilo mě „mokro“. Měl jsem krvavý rukáv a půlku polštáře. Od té chvíle už jsem se spát bál. Doktorka mi po telefonu řekla, že takhle na dálku mě nikdo nevyšetří. Až nebudu infekční, mám si zajít na ORL. Skvělý nápad. Zatím jsem to začal řešit tampóny, které jsem si podomácku vyráběl z papírových kapesníků. Narval jsem si je do nosních dírek. Po hodině jsem si zašilhal a koukám, že už nejsou bílé. Rychle jsem se podíval do zrcadla, tampóny nabraly rudou barvu. Rychle jsem je vytáhl a za nimi vylezl tak deseticentimetrový had temně rudé krve. Docela to bolelo, ale tohle jsem absolvoval tři dny. Zdělal jsem několik balení papírových kapesníků a vytahoval je se stejným efektem po půlhodinách. Stále bez spánku, na ten jsem si netroufal.

Celou noc jsem si se svým tělem povídal. Nevím, jestli už mi začalo hrabat, nebo jestli jsem to dělal naopak právě proto, aby mi nehráblo, protože odpírání spánku bylo ve středověku regulérní mučení: „Teď si lehneme na levý bok, pěkně jedno žebro, druhé žebro.“ Probral jsem to s každým z těch dvanácti, následovalo rameno, biceps, triceps. I když tam už pomalu nebylo s kým mluvit. Když nejíte, tak si tělo bere živiny z toho, co už má postavené. Je bláhové myslet si, že začne tukovými polštáři, jako první to odnesou svaly. Potom přišel čas otevřít okno a lehnout si na druhý bok. Takže se rozhovor opakoval s druhou polovinou těla.

Zkusil jsem zavolat spoluhráči z fotbalu, který pracuje na hygieně. Tedy ne že by to byl doktor. Taky si mě rozumně poslechl, položil telefon a za dvacet minut volal zpátky. Že mluvil snad se všemi a všichni koukali jako z jara. Krvácení z nosu prý není příznak koronaviru. Pak mě dorazil nevinnou otázkou, jestli jsem na to někdy trpěl.

„Ty vole!“ vypěnil jsem „hrajeme spolu pětadvacet let! S tebou a cca deseti dalšími známe navzájem všechny své tělesné anomálie líp, než jsem kdy měl šanci poznat bývalé partnerky. Viděl jsi moje přetržené křížáky, podvrtnuté kotníky, viděl jsi miliardu mých hlavičkových soubojů, viděl jsi, kolikrát mě trefil míč do nosu, ale nemohl jsi mě nikdy vidět z nosu krvácet! Když mě v páté třídě brutálně zmlátil o rok starší spolužák, tak mi tekly slzy, poblil jsem se a pochcal, ale netekla mi krev z nosu! Ta začala až teď!“

Pak jsem se mu omluvil a šel vytáhnout další tampóny z nosu. Pohled na mě byl šílený. Od horečky jsem měl totálně popraskaný spodní ret, který byl celý černý, horní ret a knír byl komplet od krve. Ze zrcadla na mě koukal Drácula uprostřed hostiny. Moje dvojpostel vypadala, jako když tam nějaký řezník provozuje živnost a moc se nežinýruje. Marně jsem svůj nos přesvědčoval, že by krvácet neměl, protože to „není příznak koronaviru“. Tohle prostě nebral na vědomí

Přišel den, kdy pro mě měl přijet odvoz. Hodinu před příjezdem jsem šel zaplatit. Už to nebylo tak zlé, tak jsem seběhl dvě patra… a zpátky se málem nedostal, nohy se mi podlamovaly, přes respirátor jsem nemohl popadnout dech.

Když pro mě bráška přijel, pořád jsem měl respirátor, protože on to ještě neprodělal. Zaparkovali jsme tak 50 metrů od vchodu. Došli do domu a já se zase musel opřít o zeď, stáhnout resprirátor a dlouze se vydýchávat. Desátý den od pozitivního testu. Já - sportovec, nekuřák.

Dorazil jsem domů a nešťastně koukal, jak podobným průběhem prochází moji rodiče.

Už se to zdá být za námi, ale pořád tu tvář v zrcadle nepoznávám. Ten tam je diblík s optimistickým pohledem na svět. Takhle smutné, zapadlé oči, vystouplé lícní kosti a pohublé tváře ten člověk, co ho tam skoro padesát let vídám, nikdy neměl. S Helenou Růžičkovou mu každý den říkám obligátní: „Neznám tě, ale umeju Tě!“

Každopádně bych Vás chtěl poprosit o jednu věc: Až Vám bude někdo tvrdit, že se jedná o chřipečku, vezměte ho za nějakou hodně citlivou část na těle a pověste ho za ní do průvanu! Uděláte mi tím velikou radost.