Slušnost nade vše

Dohrál jsem zápas v malém fotbale a zatím co moji spoluhráči se rozprchli domů, já jsem po sprše usoudil, že si za svůj výkon zasloužím jedno točené v místní kantýně.

Vlezl jsem dovnitř, zadíval se na plátno, kam projektor promítal zápas ligy mistrů a zaostřil na krásnou dívku za barpultem. V tu chvíli mě jako tsunami zasáhl výkřik: „DOBRÝ VEČER“, který zazněl od velkého stolu před plátnem.  Zaostřil jsem na osádku tohoto stolu a zjistil, že tam ještě v dresech sedí hráči, proti kterým jsem kdysi hrával. Pozdravil jsem, dal si pivo a šel si k nim sednout k nim, s tím, že s těmi, kteří si mě z těch dávných dob pamatovali, jsem si i potřásl pravicí.

Krátce po mě přišlo několik lidí a dvě vteřiny po té, co otevřeli dveře, je opět přivítalo hromové: „Dobrý večer“. Chlapci odpověděli a já trochu zpozorněl. Vzápětí přišli další dva a situace se opakovala.

Jeden z mých spolustolovníků začal brblat: „Já tedy nevím, ale po našem příchodu přišlo asi dvacet lidí a nikdo automaticky nepozdravil. Co ti rodiče dneska dělají? Ze mě asi jednou bude nerudnej dědek, ale kdyby můj kluk vlezl do jakéhokoliv lokálu a neřekl: ´Dobrý den´, tak ode mě dostane takovou, že vezme druhou o zem!“

V tu chvíli mi začalo vrtat hlavou, do jaké skupiny jsem se zařadil asi já. Uznával jsem, že můj dávný protihráč měl pravdu. Je normální pozdravit, když někam vejdu. Na druhou stranu, já vždycky když vejdu do restaurace, tak zdravím… Ovšem většinou cíleně obsluhu… Jak to bylo tentokrát? Pozdravil jsem automaticky, nebo jsem se zadíval na plátno a chtěl pozdravit až to děvče u barpultu?

Dopil jsem své pivo, došel na metro a v cílové stanici jsem koukal, kdy mi pojede autobus. V tu chvíli jsem zpozoroval známou tvář, která se ke mně blížila. Pamětliv lekce, jíž jsem před chvílí dostal, jsem se hotovil k hlasitému pozdravu, ale včas jsem jej spolkl. Naštěstí! Ta tvář mi byla známá, ale nešlo o známost vzájemnou - byl to herec z několika nekonečných seriálů. Kdo ví, jakému jsem se vyhnul trapasu…

Plyne z toho nějaké ponaučení?  Snad jenom, že někdy je vhodnější nedbat těch nejlepších mravů…