vychovej si svého doktora

„Pane Dlouhý, jste na řadě,“ cloumá mnou usměvavá sestřička. Rozespale vstávám a otírám si uslintané koutky. Cítím na sobě pohledy z narvané čekárny a přilepenou košili na zpoceném těle. Jako mátoha se loudám ke dveřím ordinace.

Pohledem zkontroluju čas, půl třetí pryč. Jsem po noční směně a nešel ráno spát. Bál jsem se, že zaspím a o důležitosti vyšetření na objednání jsem nepochyboval. „Takže přijďte v deset čtyřicet,“ rozkaz zněl jasně a ta naléhavost na dochvilnost kousala sluchátkem do levé hemisféry mozku zvláštně i teď, kdy mě sestrička téměř popostrkuje do dveří. Zdržuju. Je to půl roku, co chodím od čerta k ďáblu a dávno jsem přestal být pacientem. Spíš jsem jen číslo, projekt, nebo na pomale jedoucím páse cosi rozbitého k eventuálnímu repasu. 

„Teda vy vypadáte,“ povídá doktor v momentě kdy vzhlédne od počítače a zmerčí zjevně nedůstojného zjevu vrávorající lidskou bytost.

„Ouml,“ přilepený jazyk k patru dutiny ústní zapříčinil hodně nepovedený pokus o artikulaci, který doktor ohodnotil úšklebkem ve stylu: většího dementa jsem tady dneska neměl.

„Omlouvám se,“ vyloudím ze sebe, tentokrát bezchybně a usedám na židli v submisivní pozici prvničky čekající na polibek nebo facku.

Doktor pokýváním hlavy mou omluvu přijme. Dost by mě mrzelo, kdyby ne. Úplně se tetelím blahem, ocáskem nevrtím, ale daleko k tomu nemám.

...
Mému jedenáctiletému synovi neuniklo, že se mu začal otec rozpadat. Nakonec, mé časté návštěvy u

doktorů jde těžko zatajit. A tak se jeho návaly obezřetnosti o můj zdravotní stav zdají býti upřímné. „Chtělo by to mít v rodině doktora,“ pronesl jsem jednoho pročekaného dne v lékařských institucích. A syn se toho až nečekaně chytl. Začal malovat obrázky sanitek, záchranářů a doktorů. Věrohodně vypadající operační sály ze stavebnic kopírovaly různé, i hrůzné, scény seriálů jako třeba Sanitka, Růžovka nebo Dr.House. Spotřeba kečupu a toaletního papíru, vhodných to rekvizit pro modelaci devastujicích zranění a následných operací, vzrostla napříč příbuzenstvem. Syn to začal brát vážně. A protože tohle by se mělo podporovat, jak řekl děda, dostal syn stetoskop a klasický měřič tlaku. Pravidelné měření u mě potvrdilo kolísání tlaku, jenž mi způsobuje zejména společné učení do školy. Naběhlá žíla na čele a brunátnost, co chvíli nabízí zpestření pro synka, který využívá situace pro ukončení studia v zájmu zachování mých životních funkcí.

...

„Takže, pane Dlouhý, nádor tam nevidím. Ale je tam něco divnýho,“ bezbarvým hlasem suše konstatuje doktor a přitom tluče do klávesnice. „Sestři? Sestra vám dá doporučení k neurologovi a foniatrovi a pak se někdy stavte,“ řekne, vstane a zmizí. Za pár okamžiků na mě ulpí oči závistivců narvané čekárny. Celá dnešní anabáze trvala do pěti minut. Prolétnu papír s doporučením ke specialistům. Bez překvapení, tak jako s nedávno prodělanou magnetickou rezonancí. V takzvaným systému Sežeň si sám. A bude hůř. Až si jednou zlomím nohu, budu si muset sehnat pytlík sádry. Asi. Na rozloučenou si na chodbě přečtu, už po třicáté osmé, Etický kodex práv pacienta. Mají ho v moc hezkém rámu. Taky bych chtěl být pacientem.

...

„Už je ti líp?“ ptá se mě synek po jednom aplikovaném domácím vyšetření tlaku.

„Nevim. Se líp uč a budu mít tlak jako mimino. Beru zpět, stejně se líp uč a pak se o mě postaráš jako doktor sám. To by byla bomba,“ zasnil jsem se.
„A čeho doktor bych měl jako bejt?“
„No, chirurg třeba. Ale momentálně potřebuju neurologa, foniatra, zubaře. Nerejpej se v tom nose!“ plácnu ho přes ruku. „Koukám, ani psychiatr by nebyl od věci.“
„Tati? Můžeš dělat mrtvýho?“

„Co? Ještě chvíli blbni a nebudu muset mrtvolu předstírat. Ale žádnej kečup, jasný?“

„Jasný. Ale stejně si sundej triko,“ žadoní.

Kluk mi zmizí z dohledu. Vyroluju si triko ke krku, lehám si na zem. Přemýšlím si, jako malej jsem si taky hrál na doktora, jen jsem k tomu vždycky potřeboval asistenci sestřičky. Jiná doba holt. A syndrom mrkací pany mi zavírá víčka.

„Áááá,“ řvu a otvírám oči.

„Musíš počkat na výboj,“ zklamaným hlasem pronáší můj syn oblečen v doktorském, včetně roušky. V chirurgických rukavicích, ty nevím kde vzal, třímal plecháčky, co do nich babička sbírá borůvky a jejichž dno bylo studené a tudíž na mých prsou měly stejný efekt jako defibrilátor.

„Chceš mě zabít?“

„Né, oživit,“ diví se mému divení. „Pitvat budu příště.“

Tak na pitvu snad nedojde, ale projekt Vychovej si svýho doktora se mi líbí čím dál víc.

;)