poslední kuřák světa

„Tady smrdět nebudete!“ zlověstně vrčí starší paní a šermuje prstem asi tři metry ode mě. Rozhlédnu se, ono je to fakt na mě? Na louce plovárny moc lidí není, a nejsem sám kdo si pokuřuje. Ale jsem jediný na kom si zchladila žáhu.

„Prosim?“ ptám se směrem k vlasaté chemlonové kouli, která se už vítězoslavně svalila na záda. Nic. Ticho. Mně šel najednou kouř i z uší a z cigarety to nebylo. Ten papiňák ve mně hodlal vybuchnout a obvyklá autoregulace byla náhle nefunkční. Jediná možná záchranná brzda, zhmotněná do mého syna, toho času jezdila po tobogánu. „Takže když nedokážete být slušná vy, proč bych měl být já? Vadí vám, že kouřim. Chápu. Ale tady to zakázaný není. Nedokážete to říct slušně a urvete se na mě jak na ňákýho parchanta? Jako si myslíte, že vám vyhovim?“ A zase ticho a naprostá ignorace. Jen se zvedl znovu ten její prst a kýval se ze strany na stranu. Chtěl jsem vstát a tu pastelku jí zlomit. Taky mě napadala slova o hnusných fuchtlých a chtělo se mi vykouřit alespoň osm cigaret naráz. Já ji ukážu sádrovýho ježka!

Ne. Nic jsem neřekl, nic neudělal a nic neukázal. Šel jsem si radši zaplavat. A protože mě to ani potom nepřešlo, vzteky jsem usnul.

...

„Dámy a pánové, vítejte u nejstřeženějšího místa starého kontinentu. Před sebou můžete vidět malý kousek zapovězeného světa z doby dávno minulé. Dbejte zvýšené opatrnosti a v případě zvuku sirény se okamžitě evakuujte,“ naslouchám povědomému hlasu z povzdálí.

Sedím ve starém křesle na vrcholku hory a rozhlížím se po krajině. Dole v údolí poznávám mé rodné město. Podívám se za sebe a tam, ano, to je Ještěd. Teď už spíše apokalyptické ruiny kdysi tak úžasné stavby. Tvar ještě zůstal zachován, i se svou špičkou, ale obrovská díra v průčelí spíše připomíná brloh medvěda, nebo sluj pro draka.  Nedaleko po svahu je kol kolem vysoká zeď a za tou zdí je o něco málo vyšší stožár, který kdysi sloužil pro podpěru lanovky. Teď je z něj udělaná vyhlídková plošina pro senzacechtivé turisty. Časové dalekohledy za osm euro, jenž bývaly namířeny do údolí, nyní směřují na vrchol zakázané hory tak, aby mohli lidé spatřit posledního kuřáka světa. A to jsem já. Slyším cvakání fotoaparátů a k uším mi putují i další hlasy z plošiny a většině vůbec nerozumím.

„Bao nhieu nicotine la buc tuong?“

„Historie už je to pradávná. Velká nikotinová zeď byla postavena v roce 2038 z evropských fondů a z ptačí perspektivy je to vlastně kruhovitá stavba o poloměru dvě stě padesáti metrů od vrcholu hory, šíře šesti a výšky deseti metrů. Trumfnout Velkou čínskou zeď rozhodně není na pořadu dne, ale šlapat na paty legendární Berlínské, nebo Hladové zdi, by se ještě dalo. Však už jednou nechali radní města Liberce zeď ještě navýšit o dalších deset metrů do současné výše dvaceti metrů. To bylo roku 2047 na popud stížností z Polské strany.“

„Era innecesaria. Mierda.“

„To tedy rozhodně zbytečné nebylo! Předně bylo důležité ochránit obyvatelstvo od nikotinového dýmu a dluh města konečně překonal ten Řecký z dob jeho nejvyšší velikosti.“  

„Da cio che egli e vivo decrepito vecchio?“

„Tak to není úplně jasné. Je to neuvěřitelné, ale nejspíš jen kávy a cigaret. Navíc, jeho zdravotní stav se zdá býti v pořádku a snad jediný problém, o kterým se ví, jsou jeho alergické reakce na chemlon.“

„Oku wa mada tabako o shoyu shite?“ zeptal se malý Japonec s obrovským fotoaparátem na krku.

„Ano, tak tohle je přesně dotaz na který čekám. Odpověď ale nikdo nezná. Možná už ta příští cigareta může být poslední.“

„Soha nem dohányzott?“

„Rozhodně né, otec by mně otočil kousavý dozadu.“

 „Regardez, il allume une cigarette. Mon Dieu, c'est terrible vue!“ křičí mladá Francouzka a promtně si nasazuje plynovou masku, vyfasovanou po podpisu varování pro vstup na vlastní nebezpečí.

„Nebojte se, přátelé, vane jižní vítr a nebezpečí nehrozí!“ uklidňuje průvodce na plošině vyděšené obecenstvo. „Zamávej, tati. Mávej.“

Jo ták, on je to můj syn. Nepoznal jsem ho. Bodejť jo, má prošedivělý vlasy a vrásčitou tvář. Musím mu být aspoň šedesát. Takže mně je… no fuj. Co že to chtěl? Jo mávat. Tak mávám.

„Mávej, tati. Mávej!“

Šmarjá, kluku, vždyť už mávám oběma.

…

„Vstávej, tati. Vstávej! Si slíbil, že si ještě zaskáčem do vody a pak půjdem na Ještěd,“ budí mě do modra vylouhovaný malý otrapa.

„Nemusíme pospíchat. Za á, vodu nikdo nevypustí. A za bé, to vypadá, že si celej Ještěd brzo koupím,“ nechtě otevírám oči a škemrám pro sebe ještě chvíli siesty vyhřátého hada.

„Fakt?“ vyvalí bulvy a já si užívám asi poslední prázdniny, kdy mi ještě všechno sežere.

„Si piš, budu tam bydlet! Taky si koupím dva kamiony s kafem a tři vlaky cigaret. A vyženu chemlon z Evropy!“

Nechápavě kouká a zřejmě si myslí, že se mu otec definitivně zbláznil. „Co je to ten chemlon?“

„Chemlon? To je vynucování čehokoliv na úkor kohokoliv! Bez diskuze, bez dialogu, bez respektu.“

„Nerozumim.“

„Nevadí, hlavně buď slušnej ke starším, to se dycinky vyplatí. A uč se jazyky, asi tě budou jednou živit.“

Nasadil jsem si sluneční brýle a zasnil se o světě bez chemlonu.

;)