Seděl na koberci a svými nešikovnými prsty balil vánoční dárek. Za ty roky už pár triků na hezké zabalení pochytil. Uvnitř cítil uspokojení nad tím, že většinu dárků má posbíraný už v listopadu. Vlastně je to poprvé, vždy to honil na poslední chvíli a do papíru ukládal až na Štědrý den. Stárne a usmál se tomu. Přeměřil dárek na papír a začal stříhat. Knížky balí rád, mají ideální tvar, jde to rychle. Naposledy se podíval na název. Je o pokru a pro jeho synovce, už to nejsou kaštanová zvířátka, už jsou to dospělí kluci. Znovu se usmál. Není to tak dávno, co kupoval puzzle s dětskými motivy. A takhle rychle mu vyroste i jeho syn? Děsí se toho… Ohnout rohy, nastřihnout a přeložit. Tohle se naučil tenkrát. Už je to dávno. Ale s každým prvním dárkem k vánocům si na to vzpomene a znovu prožije ten příběh…
Vyšel z obchodu, měl v ruce několik tašek s dárky. Mezi několika málo poletujícími vločkami přemítal, čím by ještě někomu udělal radost. Bylo mu něco málo přes dvacet, peněz vydělával dost a životem proplouval se zjevnou samozřejmostí. Užíval si. Ale k smrti nerad balil dárky. Z nejhonosnější ulice zamířil do největšího a vlastně jediného obchodního domu ve městě. Musí koupit balicí papír. Vyšel do druhého patra pseudokomunistické budovy a zíral na cedulku: zabalíme Vaše dárky. Tahle novinka se mu nadmíru zamlouvala. Postavil se do fronty, která se jen pomalu sunula k pultu, kde dvě ženy aranžovaly cokoliv tak, že rozbalit to cokoliv snad ani nikdo nechtěl.
Než došel na řadu, pozoroval tu krásnou okatou černovlásku. Neustále se usmívala a vyzařovala ze sebe cosi, co nedokázal identifikovat, ale moc se mu to líbilo. Její prsty se s papírem mazlily a tvořily i z jednoduché blbůstky překrásný dárek. Měl štěstí, vyšla na něj. Vyndával jeden dárek za druhým a měl radost, že jich má tolik. Věnovala se jen jemu. Ptala se, pro koho je ten a ten, a podle toho vybírala papír, stuhy, ozdoby. Cítil její parfém, viděl rarášky v očích a naslouchal jejímu hlasu. Měl z toho sucho v ústech, bál se pohnout. Byl vzrušený tak, jak jen kluci v jeho věku mohou být. Pozoroval koncert prstů, ohnout růžky, nastřihnout a přeložit. V očích hledal, jestli by ho chtěla. Snad s ním i flirtovala, ale jistý si nebyl. Hledal odvahu do posledního dárku a … nenašel ji. Poděkoval, zaplatil a odešel.
Nemohl usnout a myslel na ní, moc jí chtěl. Hned druhý den koupil rukavice jako dárek pro sebe a jako záminku. Vyzbrojil se růží a odvahou a znovu se postavil do fronty k balení dárků. Všimla si ho. Vyměnil si s ní několik pohledů a úsměvů. Tetelil se blahem. Než došel na řadu, přistoupil k černovlásce jiný muž mimo čekatele na balení, a začali se spolu bavit. Je to její chlap? Nevěděl. Ale bylo mu jasné, že je něco špatně. Balila mu jeho rukavice a povídala si s tím mužem. Odvaha byla pryč, a přitom mu černovláska úsměvy naznačovala, aby odvahu měl. Nedokázal to, pochyboval, proč by vlastně chtěla tak krásná ženská tak mladého kluka? Oči mu pohasly. Růži nechal položenou na pultu. Poděkoval, zaplatil a odešel.
Po svátcích párkrát bloumal po obchodním domě, přál si jí potkat. Nestalo se a tak ji pouštěl z hlavy. Čas mu tehdá utíkal stejně rychle jako dnes. Spousty vjemů, akcí, žil kvapem.
A než se rozkoukal, stál s několika taškami plných dárků v nejhonosnější ulici ve městě, na dlažbu dopadalo několik málo sněhových vloček a on k smrti nerad balil dárky. Usmíval se. Přesně věděl, kam chce jít a proč tam chce jít. Zrychlil krok a toužil jí vidět. Jen ať tam je. Byla. Na tom samém místě, přesně po roce, ještě krásnější. Nespouštěl z ní oči, a když ho spatřila, poslala k němu zase ty její rarášky. Pustil před sebe někoho, aby mohl být u černovlásky. Zase mu balila dárky. „Kam jste v loni utekl?“ „Vypadalo to, že se to nehodí.“ Snažil si zachovat důstojnost. „Víte, v loni by to nešlo.“ A zase smějící se rarášci. Ohnula růžky, nastřihla a přeložila. Byl sebevědomější než před rokem, ale odvahu hledal stejně stěží. A tak plkal, jako by chtěl dohnat ten rok, co jí neviděl, nebo dost možná, jen sbíral odvahu. „Končím v sedm“, prohodila jako by nic a zastrčila si pramen vlasů za ucho. Došla mu slova. Ochromeně zíral a přitom chtěl křičet. Štěstím.
Stál ve svém oblíbeném kabátu, na kterém se pomalu usazovaly padající vločky. Srdce mu bušilo, tváře žhnuly a byl vzrušený tak, jak jen kluci v jeho věku mohou být. Podal jí růži, dal jí pusu, nabídl rámě. Pod botami jim křupal čerstvý sníh a on si ji odváděl do nejkrásnějšího roku svého života…
Průhlednou lepící páskou spojil nejdelší strany papíru. Uvědomil si, že je teď v jejím věku. Ohnout rohy, nastřihnout a přeložit. Obvázal pentlí, nůžkami nařasil. Tlustou fixou nadepsal jméno. Čitelně. Letos prvně si bude roznášející dárky moci přečíst jeho syn. Vzal dárek a uložil ho na dno skříně. Zavřel dveře a ještě dlouho se nepřestal usmívat.
