Lehám si do horký vany s pěnou a čekám, kdy to zaregistruje syn a skočí ke mně. A je to tady. Otevírá dveře do koupelny, svlíká se jak had a láteří, že proč jdu bez něj. Směju se mu a pozoruju ho. „Co to máš. Cos dělal, Gustave?" Civím mu na modřinu u ramene a pěkný dvě jelita na noze. „Neříkej mi Gustave!," koulí na mě očima. „Dobře Ervíne, se tě ptám, kdes to vzal?" Leze ke mně, ale zůstává stát na špičkách, drží se okraje vany. „Když on Michal držel Natálku za ruku a nejsem Ervín!" Kňourá a já nevím, jestli kvůli horký vodě, nebo Natálce. Vypraví, naslouchám. Zakoukal se do Natálky o třídu víš, je evidentně po mně, na starší. A jak vidno, ranař! Zachovávám zadumanou tvář, ale vevnitř se chechtám. Pořád lepší vzrušený emoce a nějaká ta klukovina, než tiše čučet v koutě. „A to ses jako popral ve škole?" „Néé před ní," uklidní mě a žuchne do pěny.
… chtěl jsem Lenku zachránit před ufonama z vesmíru, alespoň tak jsem jí to vysvětloval, když jsem ji každý den doprovázel ze školy domů. A když jsem nás balil do deky v altánku na zahradě její rodičů, tvrdil jsem, že je těsně před útokem. Měla dlouhý vlasy, krásný oči a dala mi pusu. Bylo mi hezky, jen mě znervózňovalo, že to samý chtěla dělat s Petrem, který tam byl s námi. Můj nejlepší kamarád ze třídy, Petr. „Nemáš limču?" Odešla do domu a během chvíle jsem se s Petrem válel po podlaze. Dostal jsem ho na lopatky právě včas, už přichází Lenka a to by bylo, aby si nevzala vítěze. Malou chvíli si nás prohlížela. Seděl jsem na Petrovi, kterému jsem pro sichr dal válečky. On brečel, já chrčel. Pak mě Lenka odstrčila, vzala Petra za ruku a zmizeli v domě. Ani limonádu mi tam nenechali…
Mydlím mu záda a krk. „A vyhráls?" Dozvídám se, že sice vyhrál na body, ale Natálka už s ním stejně nechodí. Už s ním ani nemluví! „Si z toho nic nedělej," chlácholím ho. „Najdeš si jinou a lepší." Mrkám na něj, moc to nezabírá. Operace mytí vlasů je dnes bez protestů, ani když mu pěna stýká přes oči až do pusy. Tentokrát nekřičí, jen prská a mne si oči. „Taťu, ty ses nikdy o holku nepral?"
… skončila sekvence rockový muziky a začali hrát ploužáky. Odložil jsem pivo a přesouval jsem se k parketu. Očima jsem hledal tu svou, abych si ji taky trochu užil. Spatřil jsem ji na place. Přitisknutá ke klukovi jako ze žurnálu, ale mám pochopení ne? Počkám. Jedna skladba. Druhá skladba. A při třetí, najednou koukám, oni se líbají. Nechápu. Myšlenka nikde, za to moje ruce a nohy na pochodu. Ona mě vidí a s křikem odbíhá, on zkoprní. Sápu se na něj, a i když je to ještěr dva na dva, chytnu ho pod krkem, švihnu s ním o zem a dám mu dělo. On nic. Pravička se mi zvedá k dalšímu útoku. V nápřahu zastavím. Konečně myšlenka. A konečně promluví. „Propromiň, jsem nevěděl, že je tvoje." Pravička mi klesla. Pomohl jsem mu na nohy, omluvil se mu a na baru do něj nalil tři panáky…
„Ale jo, pral. Jenže jsem zjistil, že to stejně nemá cenu. To si zapamatuj, Gustave, holky…. " „Neříkej mi Gustave!" „Dobře Honzí, holky si vybíraj nás. Ty se můžeš stavět třeba na hlavu, ale rozhoduje holka, s kým bude. Věř mi, časem na to stejně přijdeš sám. Kluci už dávno nejsou lovci, kluci jsou loveni." Mlčí, přemýšlí. „Je prostě velký rozdíl poprat se o holku a poprat se pro holku." Lezu z vany v který sedí jeden velký otazník. „Je správný se pro holku poprat, když ji chceš třeba chránit. Když ji někdo ubližuje, nebo ji pomlouvá." Usmál se a vyhrknul. „Nebo když to po mně chce!" A hele rozumbradu, jak mu to pálí. „Správně prcku. A umej si piňďu, slyšíš?" Ticho. Přidám na hlase. „Neslyším!" „No jó porád!"
Za čtrnáct dní se syna ptám na Natálku. „Mě nezajímá. Chodím s Aničkou." To jsou mi novoty. Mám radost. „Fakt?" „Jo, vzala si ode mě lízátko." Jak to mají ty prckové jednoduchý.
A večer ve vaně mi řekl: o holky se neperu… :-)
.
