Vztahy se mění někdy o překot, někdy zvolna. Než jsem do důsledku seznal, že mám synka, už měl na dortu svíčky tři. Než si synek uvědomil, že má tátu, sfoukával ještě o další tři svíčky víc. Znáte chlapy, jsme pomalejší. Tedy já rozhodně ano a synek je v tom, díky mně, geneticky dispozičně stejně.
Čas retušuje vzpomínky ve vysokém tempu. Jsou věci, které syn zapomíná, ale moc rád si o nich nechá vyprávět jen tak. A to leckdy opakovaně stejné historky a já musím dávat veliký pozor, abych se nemýlil v detailech. Na ty má velké nároky.
„A tady je mamka, jak jsem ji poznal.“
Ale, a to hlavně, člověk se pozapomene, že ten člobrda roste jako z vody a je velikou chybou s ním mluvit stejně jako v pěti letech. Vrací se to jako bumerang, kór když mu je už devět let.
„Jó to bylo ještě ve starým bytě, to jsi ještě bydlel s námi viď.“ Klepal prstem na fotografii.
„No jo, ale to jsi ještě nebyl na světě.“
„A to zařídil pánbůh.“
„No ten taky. Ale potkal jsem mamku a milovali jsme se.“
Odmlčel se. Využil jsem situace pro zkušebný vrt.
„Co takhle brášku. Bys nechtěl?“
„Dyť mám!“ Tón hlasu a vytřeštěný oči, neklamné to znamení, ať mě to ani nenapadne. Stejně mi to nedá a ještě si rýpnu.
„To sice jo, ale co když bych chtěl ještě třeba jednoho prcka?“
Zvrtěl hlavou a sklopil oči. Vlastně jsem to čekal. Přesně mu vyhovuje plný servis. U maminky se musí dělit, je ten starší, tudíž musí chápat zákonitosti, že ten mladší sbírá víc pozornosti. Za to u mě je neustále numero uno. Privilegovaný. Vyvolený. Středobod vesmíru.
Utřel si nos, tak jak to dělá babička, a podíval se mi tázavě do očí.
„Dyť stejně nevím kolik máš dětí.“ Bum!
„Cooo?“ Safra safra. Co to na mě zkouší? Co mu to v tý kebulce šrotuje. „Bys snad věděl, ne? To bych ti asi těžko utajil.“
„Ale teď se miluješ s jinejma!“ Prásk! A tady máš do žeber a jednu do zubů za to množný číslo. Cítím jak rudnu. Ba co víc, přijdu si jako školák u tabule.
„Jo, ale nemiluju, abych s nima měl děti.“ Lepší odpověď mě nenapadla. Sám sobě jsem dal direct na bradu. Nedošlo mi, že v synových devíti letech už je nutné rozlišovat význam slova milovat mezi duševním a fyzickým. Už netuším jak jsem mu vysvětloval, že se o mě nemusí bát, že mu bráška ode mě nehrozí. Nemíním riskovat, že budu nahánět děti po republice, prostě ze mě vrchní prchni nebude. Leda. Le-da-že. Ledažeby mě objevila nějaká Douchová, ale to je naprosto mizivá naděje.
V létě jsme byli na návštěvě u kamarádky. Večer měla v televizi běžet nějaká pohádka, kterou potřeboval syn nutně vidět, a protože jsme se zakecali, navrhl jsem, že se na ni podíváme na návštěvě a přespíme tam, aby o ni nepřišel. Nejprve byl rád. Ale pak asi začal hooodně hloubat o rozmístění spících zúčastněných. Pohádku si vyloženě neužil. K jeho radosti jsem zvolil noční přesun.
Je to čerstvé, ale syn má holku a dokonce mi tu svou Verunku ukázal. Já ho chlapsky poplácal po rameni a pochválil mu výběr. Úplně se čepýřil. Na mou radu jsme okaté holčině vybrali naušnice. Prckovi pár korun chybělo, tak jsem mu přispěl. Tak nějak doufaje, že když mu dopřeji já, dopřeje on mně.
Večer na to si takhle píšu po netu a na otázku v posteli ležícího zvídavého synka, co že to dělám, popravdě odpovídám, že si píšu s kamarádkou. V tu ránu se, cosi třicetikilového, něco mezi chobotnicí, tarantulí a mou krví nacucaným klíštětem, vrhne okolo mého krku a šeptá mi do ucha.
„Nikomu Tě nedám.“
Usmívám se. Ještě chvíli ať mu to vydrží. Dávám mu rok, maximálně dva. A uběhne dalších pár let a nejspíš si ty role vyměníme. Těším se na to. Však ještě mnohokrát rozebereme, do mrtě a prvočinitele, pojem milovat. A bude prstíčkem hrabat, aby se mě zbavil. Ale teď si nechám v uších znít nádhernou operní árii o čtyřech slovech: nikomu tě nedám tati...
Ale půjčit by mě občas mohl, ne?
;)
