moc slov žen a bezmoc mužů

„Tomuhle nerozumim,“ podává mi syn svůj mobil. Louskám sáhodlouhou zprávu od jeho kamarádky a musím přiznat, že i já mám co dělat s rozšifrováním. Pro jistotu si to přečtu ještě jednou a začnu se hlasitě smát. „Moc slov, viď?“

Že jsou určité zákonitosti v komunikaci mezi ženou a mužem, všichni víme. Že se chtě nechtě přizpůsobujeme, protože jinak se životně nevykomunikujeme, úplně tak jasně všichni nevíme. Tak třeba já. Že jsem vlastně ztracen, zjišťuji až při pohledu na svého syna. On, v nelehkých otázkách komunikace nepolíben, totiž samozřejmě hledá (vý)pomoc u  mě. No a já, abych neztratil tvář, nemůžu přeci přiznat, že komunikace jest uměním, kterému se člověk může věnovat celý život, aniž by si býval byl toto umění podmanil.  A to jsem, prosím, člověkem učenlivým a mnohému se přizpůsobím, ale i tak jsem často překvapen i ve svém věku. Jaký asi musí mít guláš v hlavě z holek můj dvanáctiletý syn? Čili persona non grata si hraje na chytrolína, ale jistý si teda nejsem vůbec ničím.

„Tak hele, jinýma slovama ti píše, že nerozumí tomu, proč se bavíš s tou druhou holkou,“ přeložil jsem obsah té ukrutně dlouhé zprávy a vracím synovi mobil. Nuance.
„Proč jako?“
„No proč asi? Asi by tě ráda pro sebe. Matlo!“
„Ale to je jenom kamarádka.“
„Počkej! Ta první, nebo ta druhá?“
„Vobě,“ kývne rezignovaně rameny, „ a proč to teda neřekne rovnou?!“
„Holky to rovnou neříkaj. Tak to prostě je. Hele třeba řeknou milion slov a čekaj, že to pochopíš. A když nechápeš, tak máš peška. Hotovka.“
„A co jí mám teda napsat?“
Začínám se potit. To ne, že bych si momentálně nevěděl rady, ale moc dobře vím, čeho všeho jsem byl schopen napáchat já sám. Zůstat bez odezvy třeba i celý týden není pro mě žádný problém. Odpovědět pozdě a ještě blbě umím asi nejlíp na světě. Když já si nemůžu pomoct, jak na mě ženská začne naléhat, začne se od ní řinout neutuchající slovní příval, tak je najednou šmitec. Sám tomu dobře nerozumím, ale co poslouchám od kluků kolem, nejsem v tom sám. Co je ještě větší záhadou, že to ženský samy vědí, ale tu slovní smršť si neodpustí. Po jedný takový smršti, jsem pouze jednoslovně odpověděl: „Přijeď.“ A víte, že to stačilo? Prý v tom slově bylo všechno. Tudíž mě to vede k domněnce, že holky moc dobře znají náš způsob komunikace, jen se nás snaží převést na ten svůj. Mnohdy marně.
„Tak jí napiš, že se přece nevyprdneš na kámošku, jen proto, že ji nechceš. To zabere,“ otírám si čelo a pozoruju syna, „co tam datluješ?“
„To cos říkal, že se na ní nevypr.“
„Šmarjá, kluku tohle nepiš,!“ nenechám ho to ani doříct. „To si můžem říkat mezi sebou, ale holce to takhle napsat nemůžeš.“
A tak společně sesmolíme odpověď o několika větách. Bych řekl, že to bylo aspoň na dva odstavce nejmíň. Což pro nás oba byl neuvěřitelný počin, vzhledem k naší vzájemné esemeskové jednoslovní komunikaci. Odesláno, pink. A dlouho bylo ticho.

Pink. Přišla zpráva.

„Co píše,?“ ptám se napjatě.
„Mamka říkala, že budeš fajn kluk až vyrosteš,“ přečte mi zprávu nahlas.
„Jsou na nás dvě kámo,!“ mrkám na syna.
„Hm. Tak to jsou v přesile.“

Ten jeho výraz nezapomenu. Musím říct, že se učí rychle. A to je dobře. I když, uvědomit si přírodou naprogramovanou bezmoc, úplně fajn není.

A já končím, protože moc slov, nespočívá v tom, že jejich moc.

;)