Od té doby, co syn jezdí za mnou autobusem se stevardkou, jsme si v ledasčem vyměnili role. Jak skočí ze schodů, vlepíme si hubana a plácneme si dlaní. „ Cos mi přivez?“ Se přiznám, to se ptám, prosím pěkně, já. „ Sebe?“ Neříkám, že by mi to bylo málo, jeho celkem dost, ale tak nějak už ho několik let přemlouvám, aby mi z autobusu vzal noviny, které tam zdarma rozdávají. „ Vzals mi Dnesky?“ Zakroutí hlavou. „ Stejně si to čteš v mobilu.“
… Je po obědě a natažený na kavalci, poslouchám nějakou rozhlasovou hru. „ Aby ti slehlo,“ říkávala babička Pepinka. Zvláštní, dědovi to říkat nemusela, ten si lehal automaticky. Ovšem děda Karel, ten si ke slehnutí brával noviny. Tvářil se u nich vážně, občas zakroutil hlavou, uchechtl se, nebo se plácl do čela. A pak usnul. Pro mě ideální příležitost odhalit tajemství ukryté v novinách, i když ta písmena jsou proti čítance tak hrozně titěrná. Jenže to se můžu učíst a nic. Nic, co by mě rozesmálo, nebo kvůli čemu bych se plácal do čela. Co ten děda z toho má? Ale je fakt, že ty noviny krásně voní, to jo. Ha, na předposlední stránce křížovka. Krááásně jsem ji zmršil. …
V mobilu si oblíbené noviny čtu, ale nic nenahradí ten pocit šustění při obracení stránek a hlavně, pořád mi totiž noviny voní. „ Prdlajs tomu rozumíš. Prostě mi je někdy vem, uděláš mi radost.“ Sice mi to syn odkýval, ale ani příště si na ně nevzpomněl. „ Tak já ti, mladej, něco ukážu,“ a už ho za odměnu táhnu k sobě do práce. Postavím ho před právě rozjíždějící se největší tiskařský stroj a užívám si tu chvilku ohromení v jeho očích. „ Děsně velký, všude samá tlačítka a hejblátka, velín jako v jaderný elektrárně. A babi ten kravál! To je fakt jak když startuje letadlo!“
… Děda mé luštění po zásluze ocenil pohlavkem a tím se můj zájem o noviny na pět let vytratil. Ovšem ve třinácti narostl do obřích rozměrů. V obecním plátku jedné městské části se totiž psalo o mně. Několik výtisků jsem sehnal pod pultem, respektive jsem si je zapůjčil ze schránek sousedů a všechny rozdal v rodině. Nejspíš proto jsem si pak musel chodit k Obecnímu úřadu číst vývěsku o sobě samém, kterak střílím góly za místní TJ Jiskru Vratislavice. Stejně se mi zdálo, že mě málo chválí a s tím jsem si taky postěžoval u dědy. „ No, ty to psát nemůžeš,“ narážel na mou lásku ke gramatice. Ale protože se v té době rozhodovalo kam se mnou na studia, dědu napadlo, že bych noviny mohl alespoň vyrábět. „ Jó tiskaři, to byli za první republiky páni,“ říkal s nehraným respektem. A na to já slyšel, chtěl jsem být pán.
Pravda, pánem jsem se nestal, za to tiskařem ano. Holkám jsem ale říkal, že jsem polygraf. Byste nevěřili, jedno slovo a balily se o dost líp. A ještě mi je záhadou, že si ty moje ruce volšový, tuhle práci oblíbily. Mám radost, když vidím moje časopisy v trafikách, když je vidím lidmi třeba v metru číst (od jisté doby mě těší i narazit na tištěné stopy kolegů blogerů :) ) a vím, že mi všechny prošly pod rukama. Musím zaorodovat i za letáky. Ano ano, i za tenhle papírový spam ve vaší poštovní schránce můžu já. A nakonec buďte vlastně rádi a užijte si je dokud je čas. Až vám budou chodit letáky jen do mobilu, čím si vysušíte boty a do čeho zabalíte šlupky od brambor? (ale že se odbouralo balení makrel do novin na krámech jsem fakt rád). …
„ Dojdi pro noviny jů,“ houknu na syna chystaje u ohniště třísky na první letošní buřty.
„ Si chceš teď jako číst?,“ vyvalí na mě oči.
„ Ne! Ale můžeš mi podat svůj tablet a třeba to s ním půjde,“ lomím rukama. Chjo ty kluku jeden. Pro noviny si musím dojít samozřejmě sám.
„ Dívej!“ Škrtl jsem sirkou a plameny začaly požírat zmuchlaný papír. „ Jednou budeš svýmu synovi vyprávět o časech, kdy noviny ještě hořely.“
Dočkal jsem se. Je to čtrnáct dní, co mi synek poprvé přivezl noviny. Četly se náramně a voněly ještě líp.
.
