„By mě zajímalo, kterej vůl si usmyslel, že ideální krása má rozměry dva metry a dvacet pět kilo!,“ ulevil si frustrovaně kamarád. Jak jsem později pochopil, kecal z hladu. Hlad se totiž vplížil do našich lednic, břich i ložnic.
„Pote pani, změřim vám bí em áj. Pote, pote, zadarmo. Se nebojte pani.“
Všimli jste si? Po Novým roce se zase hojně vyrojili šmudlové, stojíc na nárožích a u výlezů z metra, rituálně měří jakýsi index hmotnosti těla. To jakože vám zjistí poměrem mezi výškou a váhou, jestli nejste náhodou v pořádku. A to tedy nebudete, i kdybyste nakrásně byli úplně normální. Jako tahle oslovená paní, která, alespoň pro mě, splňovala všechna kritéria koukatelnosti, o vyzařující ženskosti ani nemluvě. Tak ta pěkná paní se tedy nebála a přeměřit se nechala.
„Neříkejte, tak já musím zhubnout,!“ chytila se za srdce, protože se právě dozvěděla, že by měla být aspoň o patnáct centimetrů vyšší, aby splňovala ono zmiňované bí em áj. Vzhledem k jejímu věku se opravdu nezdá reálné, že by ještě povyrostla.
(Hlad žene do světa. Ruské přísloví)
Tuhle scenérii jsem sledoval s tím samým kamarádem s větou o kráse dvou metrů a čtvrt metráku k tomu. „Se mi ledacos vysvětluje,“ zatahal mě za rukáv a táhnul mě do Mekáče. A tam mně, s plnou pusou toho bohovsky nezdravýho, ale příšerně dobrýho, prozradil přesný stav věcí u něj doma. Jeho přítelkyně se rozhodla zhubnout a radikální řez přišel v podobě novoročního předsevzetí. Jako dolněk zvolila nějaké ultraaerobic a z jejího cvičení měl kamarád upřímnou radost. Ta ho rázem přešla po dvou lekcích. Protože kýžený výsledek hubnutí se nedostavil, přítelkyně přitvrdila. Ke cvičení ho nenutila, ke zdravé stravě ano. Pro jednoho vařit nemá smysl, no to uznej. Říkal mi přííííšerný věci. „Už žádnej párek, rozumíš. Smažák, klobása ani čokoláda ani chipsy, nic. Ani normální cukr a limonáda ani omylem. A rohlik nevim už ani jak vypadá,!“ nezřízeně do sebe rval hranolky. Oklepal jsem se nad tou hrůzou. Určitě ne nad těma hranolkama.
(Hlad je silnější než strach. Romské přísloví)
Cestou domů jsem svého kamaráda litoval. A nejen jeho. Najednou mi to dává určitou souvislost s kantýnou v práci, ve které se náhle objevují chlapi, kteří si nosili do práce obvykle manželkama vyhotovenou svačinu. No tě prsk, ještě že ta moje je v pohodě.
„Přibrala jsem kilo dvacet,!“ její zoufalství v očích se do mě opře hned ve dveřích. „Tady, podívej,“ tahá se za kůži. Dívám se, dívám. A nevidím. „Neblázni, dyť jsi pohublá.“ Ano, správně, tato odpověď rozpoutala pravé peklo a hlas mé paní musel ještě dlouho rezonovat v uších lidem po celém baráku.
Za odměnu už týden doma dlabu odsypané zrní, do ledničky chodím pouze z nostalgie a o ložnici vím od své paní z vyprávění. Každý den se těším do kantýny, neuvěřitelně se tam zlepšili ve vaření.
(Hlad má se sexem dosti společného. Pokud nemáš na nóbl restauraci, vezmeš zavděk rychlým občerstvením. Přísloví neznámého autora)
Moje paní se prohlížela v zrcadle. Různě se natáčela a předkláněla a vůbec dělala prazvláštní pózy. No jo, zase blbne. A s touhle myšlenkou jsem se zabořil do intenzivní četby sportovní rubriky v novinách. „Nezdá se ti, že jsem zhubla?“ Ta otázka přišla přesně do zajímavého odstavce o řešení dopujících sportovců, což jsem samozřejmě musel dočíst. Učinil jsem tak a poté zvedl hlavu. Jestli byly předtím její pózy neurčitého charakteru, tak tato byla jiná. Ruce v bok, hlava mírně na stranu. Řekl bych, netrpělivá se zdála. Jenže já měl hlavu plnou dopingu. A především jsem po minulém extempore zvažoval ta správná slova. Už už jsem se nadechoval, ale bylo pozdě. „Tak já schodim dvě kila a ty to nevidíš!“
(Sytý hladovému nevěří. České přísloví)
Holky neblbněte! My si kolikrát nevšimneme, že jste byly u kadeřnice a máme vidět úbytek dvou kil? Tohle je ale vopravdu pod naše rozlišovací schopnosti. Za to rozhodně zaregistrujeme, že máme hlad!
A věřte mi, holky, máme rádi všechna vaše kila.
;)
