Nikdo mi neřekl, že čas je poplatný i pro skřítky. Ten můj se objevil jednoho sobotního rána a než bych se byl nadál, vyrostl o metr a jeho hmotnost se zvýšila už 10x. Při pohledu na jeho apetit se bojím, aby jednou nesežral i mě.
Vůbec dochází v tom neprostorovém lineárním kontinuu k určitým deformacím ve vztahu skřítek a já, které nabírají obludných rozměrů. Vždyť to není tak dávno, kdy se ptal on mě, jestli si půjdem hrát. Teď je to obráceně a on mi odpovídá mou větou: „Za chvíli." Navíc jsem přestal naoko prohrávat já, protože on mě nechává vyhrát pravidelně, syčák. Ještě nedávno měl strachem v gatích nastláno, že jsem se mu ztratil z dohledu na třicet vteřin. Dneska mi nevezme půl dne telefon a jsem to já kdo má výkulený oči navrch hlavy.
A dokonce má svůj názor. Dřív o mých slovech nepochyboval a teď mi klidně řekne: „To je ale blbost, tati." On, ztělesnění Adriana Monka, vždy upnutý ke krku, nažehlený, čistý, pošle mi pohled z tábora se zněním: ... včera jsem dostal prase za nepořádek. Že by byl schopen domů přitáhnout nějakýho pašíka mi orosilo čelo.
Vrátil se z tábora zas o kousek větší. Jemu se to ale nezdá a pořád vyzvídá, kdy bude vysoký alespoň jako já. Jakou to má souvislost s takovou velkou pusou za chatkou od Aničky, skvělá holka, jen o hlavu vyšší, si netroufám říct. Na mou radu, aby si příště stoupl na schod se ušklíbne. „Ti dík."
Vím, jsou to nezvratné události života skřítka a mě těší, že můžu být u toho. A vlastně ještě není tak zle. Ještě pořád mě obejme a přitulí se. Ještě pořád mi dává pusu a říká, že mě má rád. Jen ať to, prosím, tak děsivě rychle neutíká.
Pár dnů zpátky jsem se mu nemohl dovolat na mobil, měl ho vybitý, samozřejmě. Bezpočet oznámených volání ode mě ho vyprovokoval posléze mi cinknout. Po vychrlení mých výčitek na jeho adresu, se z druhé strany s úplným klidem ozvalo: „Ty ses o mě bál?" Polkl jsem na prázdno a zalhal. „Nebál. Se totiž nebojim ničeho." Za pár dnů, když jsme byli spolu, si na tuhle větu vzpomněl.
„To se vážně ničeho nebojíš?
„Bojim. Že až sníš tenhle kopec zmrzky, že tě bude bolet břicho," podávám mu obrovskou misku s vanilkovou zmrzlinou, se šlehačkou nastříkanou do špičky a posypanou grankem. Přesně takhle to má skřítek rád. Na vršek té bílé čepice jsem píchl malou svíčku a zapálil. „Tak a něco si přej, ty moje Náctko." Na malou chvíli zaváhal, sfoukl svíčku a hned na to už měl plnou pusu ledové dobroty.
Co si přál mi neprozradil. Možná to bylo jedno přání, možná jich bylo víc, nevím. Pozoroval jsem ho, kterak se nezřízeně láduje a přál si za něj (pro jistotu), aby měl rád život, aby měl rád sebe, aby byl zdráv, aby měl štěstí a aby ho to břicho fakt nebolelo. A za sebe si přál, aby se ze skřítka nestal skřet.
(Posílám ti tu tvou oblíbenou a jen to nej, prcku.)
;)
