Rusko vyhlásilo válku a my ji (ne)vyhráli?

Česko-ruská diplomatická válka má výsledek. Na obou velvyslanectví zůstane stejný počet diplomatů, technickohospodářských pracovníků a místních zaměstnanců. Rusko stáhne 63 osob, Česko propustí 90 ruských zaměstnanců.

Na iDnes.cz byl uveřejněn článek Ministerstvo: Ruské počty jsou komplikací, ovlivní budoucí jednání o paritě, v němž se mimo jiné píše: České ministerstvo zahraničí uvedlo, že omezení počtu takzvaných místních sil, to jest ruských pracovníků, kteří na české ambasádě v Moskvě vykonávali obslužnou činnost a nepodíleli se na přímém výkonu diplomatických a konzulárních funkcí velvyslanectví, představuje pro Českou republiku „významnou technickoadministrativní komplikaci“. „Fakt tohoto snížení budeme proto nuceni zahrnout do jednání o paritě v otázce počtu pracovníků obou zastupitelských úřadů do budoucna,“ dodává ministerstvo. 

Diskuse pod článkem vyznívá jednoznačně pro příznivce českého vítězství ve sporu s Ruskem. Převládající názory jsou typu – nandali jsme jim to, špioni musí odejít – a pokud se tam objeví jakoby náhodou hlas, který o našem vítězství pochybuje, je okřiknut jako „agent Moskvy“. Přesto si dovolím riskovat, že budu obviněn z „rusofilství“, a o vítězství nebudu mluvit. Pokud, tak o vítězství, kterému se už od antiky říká Pyrrhovo.

Vyrůstal jsem v době, kdy se stalinské poměry měnily a režim Antonína Novotného ztratil vládu nad vývojem. Novotný padl a do čela KSČ byl zvolen Alexandr Dubček. Přišlo Pražské jaro a tehdejší SSSR se rozhodl Dubčekovu politiku rázně utnout a Leonid Brežněv nařídil obsadit Československo vojsky „spřátelených států“ Varšavské smlouvy s výjimkou Rumunska. Poté následovala normalizace a po dlouhých dvaceti letech komunisté ztratili moc. A zasloužil se o to člověk, o kterém se vlastně nemluví. Byl to Michail Gorbačov, který odmítl použít vojenskou sílu, když se mu blok socialistických zemí rozpadal před očima. I proto naši komunisté ztratili odvahu a po zásahu na Národní třídě 17.listopadu 1989 už nebyly bezpečnostní složky ani armáda použity. Komunismus padl a v současné době žijeme již třicátý druhý rok ve svobodné zemi.

Po rozpadu SSSR se hranice Ruska vzdálily od hranic Československa o stovky kilometrů. Po rozpadu Československa nás dělí od Ruska dokonce o několik set kilometrů více. Vytlačení Ruska ze střední Evropy je bezesporu zásadním zlomem v geopolitickém vývoji v Evropě. Jsme členy NATO a Rusko bylo dokonce mnoho let v sídle NATO diplomaticky zastoupeno. To se změnilo po pádu proruského ukrajinského režimu, kde Rusko využilo situaci a obsadilo Krym a přičlenilo ho do Ruské federace. Část východní Ukrajiny – Donbas – je pod kontrolou Ruska. EU za to vyhlásila proti Rusku sankce, které prodlužuje, co půl roku. Přesto ale s Ruskem realizuje projekt Nord Stream 2 – jako by se nechumelilo.

Kauza Vrbětice – nepochybuji ani na okamžik, že se Rusko o výbuchy munice postaralo svými agenty. Nepochybuji ale ani o tom, že ve Vrběticích naprosto selhala ostraha objektů. Vždyť právě onen pověstný český „nepořádek“ nahrál tomu, že zničení desítek tun vojenského materiálu proběhlo tak snadno. A že původci výbuchů byli dokonce Vladimirem Putinem v roce 2014 vyznamenáni, je významná koincidence, že se „zasloužili o vlast“. To, že bezpečnostní složky a vláda oznámila účast ruské rozvědky GRU při výbuších munice, která měla na svědomí i dva životy českých zaměstnanců, právě v čase diplomatické přestřelky mezi USA a Ruskem, nepovažuji za náhodu. A rovněž tak i hrátky kolem dostavby Dukovan mohly sehrát svou roli.

Svou významnou roli sehrálo i odvolání Tomáše Petříčka z pozice ministra zahraničí a to, že jeho pozici převzal Jan Hamáček. Petr Drulák, bývalý velvyslanec ve Francii, v rozhovoru pro ČT prohlásil, že po oznámení podílu Ruska na zničení muničních skladů ve Vrběticích, měla následovat jednání na nejvyšší úrovni v rámci NATO i EU. Teprve potom mělo Česko přistoupit k vyhoštění ruských diplomatů. Podle Druláka ale Česko jednalo diplomatickým „kladivem“. To je podle něho i důvod neochoty většiny států NATO, potažmo EU, vyhošťovat ruské diplomaty jako znamení solidarity s Českem. Jak známo, tři ruské diplomaty vyhostilo Slovensko a čtyři diplomaty pobaltské státy EU.

Rusko reagovalo asymetricky a donutilo nás k další akci – ultimátu.  Rusko na ultimátum nereagovalo a přišel výsledek – tak zvaná „striktní parita“, tj. právě tak to nazvalo Rusko. Přijdeme tak o 90  zaměstnanců z řad Rusů a vzniknou tak, jak to půvabně nazvalo české Ministerstvo zahraničí, „velké technickoadministrativní potíže“ s udržením činnosti. Otevřeně pak stejné ministerstvo přiznává, že tuto situaci bude muset vzít do úvahy při jednáních o počtu pracovníků obou zastupitelských úřadů. Máme vlastně dvě možnosti, můžeme Český dům v Moskvě zavřít, nebo se ho pokusit provozovat s menším počtem zaměstnanců, ale tím se otevírá možnost i pro ruskou stranu klást si podmínky.

Domnívám se, že dříve či později dojde k tomu, že budou muset být obě ambasády personálně posíleny. Výhodou by nyní pro Česko bylo to, že by se počty diplomatů zvyšovaly symetricky.

Jaké by tedy z případu Vrbětic mělo vzejít poučení? Pokud chceme prodávat zbraně do „citlivých konfliktů“, musí být muniční sklady stoprocentně hlídané vojenskou ostrahou. Anebo se takovým transakcím vyhnout. Vždyť prodej vojenského materiálu podléhá státnímu dohledu a je jen na našem státu, aby určil podmínky.