- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Nasával jsem atmosféru Pražského jara. Fandil jsem Alexandru Dubčekovi, zcela jistě jsem poznal na vlastní kůži oněch několik krátkých měsíců, kdy v Československu byla po dvaceti letech KSČ opět v kurzu. Nepamatuji se, že bychom doma příliš diskutovali o tom, že nás vojska SSSR a dalších „spřátelených armád“ budou okupovat. Většině lidí se to zdálo „přitažené za vlasy“. Vždyť od války již uplynulo dlouhých 23 let a věřili jsme, že si to prostě Sověti nedovolí. O tom, že se vojska chystají na pochod, určitě vědělo i tehdejší stranické a státní vedení Československa, ani Alexandr Dubček nevěřil, že ho přijdou sovětská vojska zatknout a dopraví ho do Moskvy, aby podepsal dohodu o „dočasném“ pobytu sovětských vojsk na československém území.
Sovětská okupace tak nastartovala vlnu emocí, které jednak způsobily naprosto nevídané sjednocení naprosté většiny tehdejších obyvatel Československa proti sovětské okupaci. Ovšem emoce byly přítomny i v předsrpnovém Československu. Tou základní byla dle mého soudu naděje, že dojde ke změně strnulého poststalinistického komunistického systému. Reformátor Ota Šik, jeden z autorů ekonomických reforem , slibovaných v tak zvaném Akčním programu, tehdy tvrdil, že během několika málo let bychom mohli dosáhnout úrovně Rakouska. Rakousko bylo tehdy už 13 let bez přítomnosti sovětské armády a jeho ekonomika se začala zlepšovat. Šik sliboval, že pokud československá ekonomika přijme některé principy tržní ekonomiky, že úrovně Rakouska můžeme dosáhnout do několika málo let.
Tím dalším prvkem v předsrpnovém Československu roku 1968 byla víra. Víra v to, že budou napraveny křivdy a zločiny spáchané komunisty po únorovém puči roku 1948. Samozřejmě, byly i oprávněné obavy, že komunisté u vesla v roce 1968 nedokážou či nebudou chtít napravit všechny nepravosti a zločiny napáchané po roce 1948. Nicméně, jistá víra v to, že je to možné, ve společnosti jistě byla.
Odhodlání něco pro nový režim udělat, bylo zřejmé. Spontánně vznikla například akce „Zlatý poklad“ pro republiku, kam lidé posílali zlaté předměty (drobnosti) s cílem pomoci Československu v jeho snaze o zlepšení ekonomické situace a přechodu na konvertibilní korunu. Z dnešního pohledu se to zdá být až směšné, ale řada lidí tím skutečně projevila osobní odhodlání pomoci Československu vybřednout z poststalinistické diktatury reprezentované nepopulárním Antonínem Novotným a dalšími „kádry“.
Obavy z budoucnosti se sem tam objevily, protože Dubčekovo vedení KSČ svádělo politickou bitvu s komunistickými aparátčíky, jakým byl například dnes již legendární Vasil Biĺak, jeden ze signatářů „zvacího dopisu“. Tehdy již nebyla tak důsledně rušena rozhlasová stanice Svobodná Evropa a tak se i tyto zprávy dostávaly do oběhu. Lidé však začali po dvaceti let opět důvěřovat především československým médiím a zrušení cenzury bylo patrné na každém kroku a každý den.
Pamatuji si, snad mě paměť neklame, že večer 20. srpna mluvil v Československé televizi Gustáv Husák, jak že je obrodný proces důležitý a že jej plně podporuje. Pak už ale dostaly události rychlý spád. Někdy kolem půl čtvrté ráno nás vzbudil můj děda s tím, že jsou tu Rusové. Rychle jsme se oblékli a utíkali k hlavní silnici, kudy směrem na Prahu jely tanky. Na ten skřípavý a rachotivý zvuk srpnového rána do smrti nezapomenu. Ve vzduchu čpěl spálený benzín. Když jsme potom šli s mnoha dalšími lidmi již kolem osmé hodiny do centra našeho města, projížděly už kolem nás nákladní vozidla sovětské armády. Byl to několikahodinový proud tanků a vozidel, který se přes naše město posunoval k Praze.
A byl tu náhle strach, co bude a co přijde. S každou zprávou o tom, že sovětská vojska zmařila lidské životy, se tento strach násobil. Dalším neodbytným pocitem byla bezmocnost. Potkali jsme na ulici našeho středoškolského profesora matematiky, který říkal: „Je to podruhé v životě, kdy zažívám okupaci. V roce 1939 vpád německé armády a nyní Rusáky. Dejte na sebe pozor!“
Tak jak běžel čas a přicházely další a další zprávy o intervenci, přicházel pocit beznaděje. Všechno je ztraceno, bůhví jak to s námi dál bude, ale nic dobrého to nebude. A nelze nevidět, že se to promítlo i do nakupování základních potravin.
Srpnová okupace pak přinesla i zprávy o hrdinství, například těch, co nechtěli umožnit sovětským vojskům obsadit rozhlas a zaplatili za to svým životem. S tím velmi úzce souvisí zloba a vztek, a souhlas s pomstou za nevinné oběti. Takže každý tank, co hořel, byl pomstou za palbu do neozbrojených lidí na ulicích československých měst.
Tragické dny těsně po okupaci uběhly, Dubčekovo vedení v Moskvě kapitulovalo a podepsalo Moskevské protokoly a začal pomalý návrat do „normálu“. První měsíce ještě pod vedením Dubčeka a dalších exponentů Pražského jara. Pak Dubček „zmizel“ do Turecka jako velvyslanec a poté se již kormidla chopilo Husákovské vedení, které zahájilo éru „normalizace“. Byla to éra, v níž naprostá většina obyvatel předstírala, že věří Husákovskému vedení a Husákovo vedení předstíralo, že to má „pevně v rukách“. Předstírání a „útěk do vnitřního exilu“ na chatách a chalupách, tak bych nazval éru normalizace.
Trvalo dlouhých 20 let, než se díky politice nového generálního tajemníka KSSS Michaila Gorbačova, začal „tábor míru a socialismu“ rozpadat. Listopad 1989 pak opět přinesl pocit obrovské jednoty proti Jakešovskému vedení, ale ono vzepětí po sovětské okupaci se již neopakovalo. Naštěstí byl komunistický režim v tak obrovské defenzívě, že se nezmohl na nic a dobrovolně se vzdal moci. Vzpomínám si, jak jsem v prvním týdnu listopadového převratu odjel do Prahy a v metru potkal Alexandra Dubčeka, který tehdy přijel do Prahy a vystoupil na demonstraci na Václavském náměstí. Sklidil bouřlivý potlesk, ale lidi už měli komunismu plné zuby a po žádném socialismu s lidskou tváří netoužili. Komunismus v Československu skončil. Začátek konce se však bezpochyby odehrál v oné srpnové noci na 21.8.1968.
Další články autora |