Izrael i Ukrajina nebojují za Západ, ale o svou holou existenci

Dva velké světové konflikty současnosti se vyznačují rétorikou, která boj Izraele a Ukrajiny označuje jako „boj o západní hodnoty“. Ve skutečnosti oba státy bojují o své přežití v nepřátelském objetí.

Propagandistická podpora Ukrajině a koneckonců i Izraeli se pode všeho míjí tím hlavním, a to skutečnou a dostatečnou podporou. Navíc si Ukrajina stěžuje, že válka v Izraeli „odklonila“ pozornost o její podpoře proti Rusku.

Již několikrát jsem se zmínil o tom, že žádná propaganda Ukrajině válku nevyhraje. Vytváření doslova a do písmene falešné představy o postupu ukrajinské armády, referování o Rusku jako o státu před rozpadem s Putinem, který je už rok po smrti, to všechno skutečně Ukrajině nepomohlo.  Proto platí to, o čem píše britský The Telegraph : Někdejší důstojník britské armády Richard Kemp shrnul pro The Telegraph popsané skutečnosti těmito pro Kyjev krutými slovy: „Ukrajina promarnila nejlepší příležitost na porážku Putina“. Podle Kempa ale svůj díl viny nesou také ukrajinští spojenci. Západ totiž dlouho otálel s pomocí, protože nechtěl Putina vydráždit. Silnější zbraně se pak do Kyjeva prý dostaly příliš pozdě. Tvrdou pravdou je, že protiofenziva mohla být úspěšná, kdyby se USA a evropské země postavily na nohy. Neudělaly to. Poskytly pouze dostatečnou vojenskou pomoc, aby Ukrajina mohla bojovat, ale ani zdaleka ne takovou, aby zajistily vítězství proti tak silnému nepříteli. Každý krok byl poznamenán otálením a neochotou poskytnout Ukrajině nástroje, které potřebovala k dokončení práce,“ napsal Kemp. Získat další podporu od Západu teď bude pro Ukrajince čím dál těžší. Pozornost USA se zčásti stáčí k Blízkému východu, kde propukla válka mezi Izraelem a Hámasem. A i když americký prezident Joe Biden tvrdí, že dokáže udržovat při životě oba spojence zároveň, realita může být jiná. Ameriku navíc čekají volby a příští nájemník Bílého domu už nemusí být vůči Ukrajině tak shovívavý.

Co k tomu dodat – opět jenom to, že propagandou se války nevyhrávají.

Podobně a pro Izrael velmi nedobře se vyvíjí i situace kolem války na Blízkém východě. Poté, co izraelská vojska po dlouhém váhání vstoupila do pásma Gazy, se Západ stará o civilní oběti v Gaze a tlačí na „humanitární přestávku“. Izrael je tlačen svým rozhodujícím spojencem k dalším a dalším ústupkům arabskému světu. Ministr zahraničí Antony Blinken nadbíhá arabským státům tvrzením o nutnosti vytvořit palestinský stát, a postavení USA v arabském světě je opět na bodě mrazu. Nenávist mezi palestinskými Araby a Židy dosáhla nových vrcholů po genocidě, kterou Hamás rozpoutal na izraelském území. Mimochodem, tvrzení o „vzestupu antisemitismu“ je naprosto mimo logiku. Arabové i Židé patří do skupiny semitů. Semité jsou obecně národy hovořící semitským jazykem. Podobně jako „árijci“, i „Semité“ jsou v prvé řadě jazykovým, nikoli rasovým označením. Zatímco tedy termín „semitský“ označuje v prvotním významu jazykovou skupinu, druhotně se vztahuje i na kultury a národy, které jsou s těmito jazyky spojené. Semitskými národy se zabývá vědní disciplína semitologie. Vzhledem k tomu, že Arabové jsou také semité, jejich nenávist vůči Židům nemá s tradičním antisemitismem „árijců“ včetně fašistického Německa a Itálie a dalších států během II. světové války nic společného.

V případě Izraele se delší dobu zdálo, že se postavení židovského státu zlepšuje a Izrael navázal diplomatické vztahy s řadou arabských zemí.  Dnešní válka v Gaze a Izraeli zase vede k tomu, že se arabský svět výrazně distancuje od izraelské politiky a pokud i USA opět tvrdí, že „řešením je vznik palestinského státu“, buďto si Bidenova administrativa nic nepamatuje, nebo se jedná o zoufalou snahu neztratit některé důležité arabské státy jako spojence Západu, zejména Saudskou Arábii.

Co se tak zvaného boje Izraele a Ukrajiny za „západní hodnoty“ týče, lze jenom s lítostí konstatovat, že politika Západu je jak v případě Izraele, tak Ukrajiny naprosto chybná. Pokud USA počítaly s tím, že Rusko přepadne Ukrajinu, měly dvě možnosti – buďto Ukrajinu urychleně vyzbrojit a postavit se jednoznačně na její stranu i vojenskými prostředky (s velkým rizikem rozpoutání války mezi NATO a Ruskem) nebo to, co nyní dělají (Ukrajina přežívá bez naděje na zisk území dnes okupovaných Ruskem). Tato politika však fatálně selhala, protože Rusko nelze „izolovat“ od světa a Rusko si doveze vše co potřebuje přes Čínu, postsovětské republiky v Asii, Turecko či přes Brazílii či Jihoafrickou republiku, tj. přes své spojence ve skupině BRICS. Západ prostě nemá žádné páky, jak tomuto vývoji zabránit. Naopak, svou politikou ukotvil Rusko mezi svými hlavními nepřáteli.

Ukrajina a Izrael jsou tak skutečně v podobné situaci, kterou si Západ nejen že nepřál, ale která dále oslabuje vliv Západu ve světě. Hlasování v OSN je jen onou pověstnou „třešničkou“ na dortu. Obávám se, že politiků typu „Černochová“ je na Západě velmi mnoho, zejména díky tomu, že až do ruské agrese proti Ukrajině se Západ staral o tak zvanou „záchranu klimatu“, a mezitím ještě bojoval s covidem do ekonomického vyčerpání. Evropské vlády navíc čelí výzvám početné skupiny přistěhovalců s islámskou či dokonce islamistickou filozofií. Jestliže izraelský ministr pohrozí jaderným úderem na Gazu a obecně se hovoří o „vysídlení pásma Gazy“ a Blinken pak při setkání s palestinskými Araby hovoří, že žádné etnické čistky nebudou, jsme zase tam, kde svět byl po roce 1945, kdy se v OSN rozhodlo o vzniku arabského a židovského státu na území britské Palestiny.  

Rusko zase usiluje o vymazání Ukrajiny z evropské mapy a je údajně ochotné vzdát se Lvova a okolí. Toto je jen vojenské „řešení“ rozpadu SSSR, které v roce 1991/3 proběhlo vlastně v klidu a dnes, po třiceti letech, se Rusko cítí již dostatečně silné k tomu, aby své nároky na území Ukrajiny prosadilo svou armádou. Nenalhávejme si proto, že se na Ukrajině či v Izraeli bojuje za hodnoty Západu, protože oba státy jsou v situaci, kdy bojují o svou holou existenci.