Historické omyly Jana Urbana

Jan Urban se ve své úvaze zamýšlí nad pozadím úspěchu Babiše, Orbána či Kaczynského v politice a tvrdí, že znají trik, který na Středoevropany zabírá už víc jak sto let. Dle mého soudu Urban argumentuje naprosto chybně  

Jan Urban ve své úvaze „Babiš, Orbán a spol. znají trik, který na Středoevropany platí přes sto let. O demokracii tu vůbec nejde“ dochází k jednoduchému závěru. Ten „trik“ je odkaz na národní svébytnost a samostatnost. Podle Urbana tak díky němu výše jmenovaní politici zneužívají národní stát a nejde jim o svobodu jednotlivce, ale o moc. Postupně se k hlavním argumentačním bodům Urbana vyjádřím dále.

Bod číslo 1)

Střední Evropa – definovaná pro tento výklad jako východní část dnešního Německa, Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko – se i v dnešní historicky nejvlídnější mírové době zásadně odlišuje od evropského Západu. Není to nic nového. Posledních dvě stě let tato část kontinentu nevytvořila žádnou vlastní pozitivní vizi. Stačilo jí kopírovat jazyk a formu západních konceptů – ne ovšem jejich obsah. Bismarck i komunisté měli Ústavu i parlamenty – ale bez opozice a svobody diskuze. Ve výsledku tak ke sbližování kultur těchto dvou odlišných společenství prakticky nedochází.

Urban do střední Evropy počítá bývalé východní Německo (chcete-li NDR), Česko, Slovensko, Polsko a Maďarsko -tj. státy V4. Což je poněkud úsměvné. Nynější vláda Slovenska a slovenská prezidentka jsou implicitně dle Urbana v pořádku (nikde v textu současnou slovenskou vládu nekritizuje, ale Urbanovy obecné závěry by měly platit i pro Slovensko). Německo je od dob Bismarcka středoevropská a evropská mocnost bez jakékoliv diskuse včetně své západní části. Samozřejmě, porážka Německa ve druhé světové válce znamenala dlouhodobé zavlečení východní části Německa do sféry sovětského vlivu. Zde poprvé konstatuji, že Urbanovo dělení střední Evropy respektuje vliv vlády komunistů nad celou východní Evropou.

Dále je otázkou, co Urban myslí tezí o „západním konceptu“ – anglickou či spíše britskou praxi demokracie či něco jiného?  To nechává autor bez odpovědi.

Bod číslo 2)

Začátek odluky střední Evropy od západního světa lze najít už v reakci na francouzskou revoluci roku 1789. Středoevropské vnímání od první chvíle degradovalo převratnou myšlenku individuálního občanství a právního státu na poslušnost a povinné zbožštění jediného umělého „národa“, definovaného pouze jazykem. Zatímco v západní Evropě suverénní stát vytvářel politické národy, byla jazyková společenství střední Evropy jen součástmi historicky vzniklých multietnických monarchií. Jazykově definované elity tak hned na začátku cesty ustrnuly v pasti snění o vlastní výlučnosti – a odmítly se dále rozvíjet.

Urbanova teze o francouzské revoluci jako počátku rozdílu vývoje mezi západní a střední Evropou, je pozoruhodná, nicméně více méně nepravdivá. Německo v té době bylo ještě rozdrobené a „čekalo na Bismarcka“, Francie po porážce revoluce prošla Napoleonskými výboji a k návratu císařství, jedině Velká Británie, největší koloniální mocnost té doby, praktikovala svůj systém parlamentní demokracie s rolí krále jako reprezentanta státu. Británie se musela vypořádat s tím, že jí americké kolonie vypověděly poslušnost a vznikly Spojené státy. Pojem národa byl ve Francii a Británii jednoznačně spojen s jazykem, a protože francouzský ani anglický národ nezažily nadvládu národa jiného, nemohlo tu vzniknout nic ve stylu národního obrození v Čechách a na Moravě, dnešním Česku. Británie má ale dlouhodobý problém se skotským nacionalismem, kde se Skotové považují za národ, který mluví anglicky ale s Angličany nechce mít nic společného. Z mého pohledu jsou Skotové mnohem více „umělým“ národem, než Češi či Slováci. Ale to je samozřejmě věc názoru. Ostatně, neplatí náhodou Urbanova věta o tom, že středoevropské národy „ustrnuly v pasti snění o vlastní výlučnosti a odmítly se dále rozvíjet“ naprosto přesně i pro Skoty? Dle mého soudu jasně ano. Nedělá současná evropská oficiální politika reprezentovaná Bruselem ze skotských požadavků něco výborného, protože tyto požadavky oslabují pozici Británie při jednání o budoucích vztazích s EU?

Češi, Slováci a Poláci žili několik set let bez svých národních států, Polsko bylo rozdělené mezi Rusko a Prusko, Slováci byly pod Maďary a Češi pod rakouskými Němci. Samozřejmě že jednotící státní ideou Rakouska a později Rakousko-Uherska v mnohonárodním státě byla osoba císaře a katolická víra. Bagatelizovat národní obrození v Čechách a pejorativně ho označovat jako „ustrnutí“, je naprosto chybnou tezí.

Češi na čele s T. G. Masarykem využili porážky Německa a Rakousko-Uherska v I. světové válce k vytvoření Československa na bázi „československého národa“, Slováci využili okupace Čech a Moravy Německem na počátku II. světové války k vytvoření samostatného Slovenského štátu. Polsko bylo po I. světové válce rovněž obnoveno jako samostatný stát a pouze Maďarsko na rozpad Rakouska-Uherska doplatilo podstatným omezením prostoru, kteří Maďaři v uherské části monarchie ovládali. Pak ale přišel konec II. světové války a všechny středoevropské státy byly anektovány Sovětským svazem do tak zvaného „tábora míru a socialismu“. Tyto společně prožité dějiny od roku 1945 do rozpadu východního bloku v roce 1989 mají jasnou jednotící linku obdobných procesů ve všech státech střední Evropy.

Bod č. 3)

Historickou pravdu o minulosti nahradily zpolitizované legendy národních ponížení, revolucí a osvobození, jejich vůdců a opakovaných začátků „nových dějin“. Právě zde leží vysvětlení snadnosti, s jakou středoevropské společnosti ve 20. století většinově podlehly iracionálním fanatismům totalitních ideologií a režimů. Důsledkem byly desítky milionů mrtvých, překreslování hranic a další miliony vyhnaných. A tak v důsledku první světové války ve střední Evropě vznikly jen formálně demokratické státy, které namísto individualistického konceptu občana s jeho právy a důstojností postavily kolektivistický koncept jazykového národa, ztotožněného se státem.

Urban si v této pozici dovoluje naprosté a hrubé zkreslení středoevropské situace.  Československo bylo demokratickým státem srovnatelným s jakoukoliv západní demokracií té doby. Zamlčení této skutečnosti se pouze Urbanovi nehodí do krámu pro své závěry, které o středoevropské současnosti vyvozuje. O kvalitě polské či maďarské meziválečné demokracie toho vpravdě moc nevíme a možná trpíme tím, že se Maďarsko přidalo k Německu během jeho válečného tažení proti Sovětskému svazu a Polsko využilo Mnichovskou dohodu k zabrání části československého území. O Slovenském státu jsem se již zmínil.

Bod č.4)

Ochrana vyvolených a dotace

Ve střední Evropě tedy stále přežívá defenzívní koncept etnického státu jako hodnoty nadřazené všemu, a především svým vlastním občanům. Nepotřebuje pozitivní vizi a propojující étos. Je hodnotou především pro sebe. Hodnotovou prázdnotu takového „jako-státu“ zakrývají „národní zájmy“ a „suverenita“. Jeho hlavním smyslem je přitom jen ochrana privilegovaných a rozdělování dotací. Se skutečnou demokracií a vládou práva to stále ještě nemá moc společného, Proto v celé střední Evropě stačí opakovat jednoduchý trik – přihlašovat se slovně k právnímu státu, formálně ustavit všechny instituce opsané z demokratických ústavních systémů – ale obsazovat je na klíčových místech dostatečným počtem poslušných a nestatečných lidí.

Výše uvedené je již resumé Urbanovy statě. Nejprve bych se rád vyjádřil k pojmu „dotace“. Urban v nich vidí základní zlo, protože si vládnoucí elita dotace rozděluje mezi sebe. U nás je to Babiš, v Maďarsku Orbán a v Polsku? Toť otazník, protože tam naše propaganda tápe, protože Poláci za dotace postavily dálnice. O dotacích na Slovensku toho moc nevíme, nicméně i tam by se našlo pár příkladů politického dělení dotací.

V této souvislosti jen konstatuji fakta. S politickým dělením dotací vůbec nepřišel Andrej Babiš, ale ODS a ČSSD. Jak ukázala kauza dotací v tak zvaném regionu „Severozápad“ – kraje Karlovarský a Ústecký – politicky se tam dotace přidělovaly doslova ve velkém a jednalo se o miliardy. Babiš se k dotacím dostal díky tomu, že podniká v oblasti zemědělství. Dotace na půdu a stavy hospodářských zvířat nevymyslel, ty fungují od samého založení EHS v rámci dohody mezi západním Německem a Francií – Francie si vymohla dotace pro zemědělce, Německo dotace pro průmysl a všichni byli spokojeni. Babiš má samozřejmě zájem na tom, aby dotace pokračovaly, ale jedná se o dotace tak zvaně „nárokové“. Jejich výše závisí na počtu zvířat a výměry půdy a v uplynulém období 2014/20 je Babiš rozhodně nemohl ovlivnit, protože byl mimo politiku v době, kdy se o jejich výši rozhodlo (2012/3).

Finální problém ale spatřuji v něčem naprosto jiném, o čemž Urban nepíše. Problémem současné západní civilizace je totiž zbožnění práv menšin. Už nejde o práva jednotlivce. Pokud je jednotlivec součástí nějaké privilegované a údajně znevýhodněné menšiny, má více ekonomických práv než příslušník většinové společnosti. V USA jsou to černoši s velkým Č, v Evropě současnosti jsou to imigranti, o které máme údajně morální povinnost se postarat ať už přicházejí do Evropy ilegálně. Každý, kdo s touto politikou nesouhlasí, je prohlášen za reakcionáře a je terčem pokrokových médií a pokrokových politiků, kteří vědí naprosto přesně, co se smí a nesmí dělat.

A jde nakonec v každém případě o moc. Pokud si stávající tak zvaně pokrokoví politici udrží moc ve Francii či Německu, budou pod tlakem všichni, kteří s nimi nesouhlasí, protože Francie a Německo si uzmuly největší díl rozhodovacích pravomocí v rámci EU. A co se moci týče, jsou politici všude na světě stejní – dělají vše proto, aby si moc udrželi. Kritizovat je za to, protože s jejich politikou nesouhlasíme, je absurdním vyústěním Urbanovy argumentace.