V této době probíhají ozbrojené konflikty v řadě států, Afghánistánem počínaje a Ukrajinou konče. Nejvíce se u nás komentují dvě války: izraelsko- palestinský a rusko – ukrajinský konflikt. A jsou k dispozici hned dva metry.
Konflikt na Blízkém východě
Izrael bojuje za svou existenci, o přežití. To je leitmotivem většiny stanovisek. Jednak nemáme rádi islám (ve své nejortodoxnější variantě se jedná o návrat do evropského středověku), jednak intuitivně tušíme, že židovský stát zaslouží za to, že přežil uplynulých téměř sedmdesát let od svého vzniku rozhodnutím OSN, obdiv.
Islámské milice Palestinců – Hamas – bojují proti pravidelné armádě Izraele. Používají taktiku ostřelování izraelského území raketami středního doletu. Svou výzbroj a vojenskou infrastrukturu mají propletenou s civilisty, takže je prakticky nemožné ničit Hamás a nezasáhnout civilisty. Nedávno Izrael zajal asi 150 Palestinců, propustil asi 50% jako civilisty a 50% si ponechal jako zajatce Hamasu. Docela by mně zajímalo, jak se pozná jeden od druhého.
Konflikt na Ukrajině
Ukrajina čelí snahám východních regionů o „nezávislost“. Proč používám uvozovky? Protože jde dlouhodobě o připojení těchto území k Rusku. V regionech, které sami sebe nazývají Novorusko, operují jednotky „domobrany“ složené z „kozáků“. Proti nim bojuje pravidelná ukrajinská armáda. Domobrana se po porážkách v menších městech východní Ukrajiny stáhla zejména do Doněcka, kde nyní probíhají nejtěžší boje. Do konfliktu již několikrát přímo zasáhla i ruská armáda, která ostřeluje pozice ukrajinské armády přes rusko – ukrajinské hranice.
Ačkoliv rusko – ukrajinský konflikt nemá v posledních desetiletích onu historii téměř neustálých potyček jako konflikt blízkovýchodní, je rovněž velmi starý. Táhne se s přestávkami od bolševického převratu v Rusku roku 1917 přes druhou světovou válku. Významnou událostí, kterou byla Ukrajina za bolševické diktatury postižena, byl nepochybně hladomor, jehož oběti se počítají na několik milionů. Rusko-ukrajinské vztahy rozhodně nepatřily k těm nejidyličtějším. A Rusko, ať už carské nebo sovětské, se vždy snažilo o dominanci ruštiny na Ukrajině rusifikací Ukrajiny. Je pak zcela legitimní i otázka, kolik „Rusů“ na Ukrajině je vlastně poruštěných Ukrajinců.
Dvojí metr
Dnešní Ukrajina bojuje o svou existenci a hlasy o tom, že je to „umělý útvar“ vlastně kopírují hlasy těch, co jako o umělém útvaru hovoří i o státu Izrael. Pokud nepochopíme, že Ukrajinu potřebujeme mít jako svého spojence podobně jako stát Izrael, nepochopíme nic.
Ukrajina jako velký evropský stát s početným obyvatelstvem na straně demokracie je v očích ruské generality a nacionalistických politiků nebezpečím pro ruskou domácí politiku. Co kdyby se Ukrajině podařilo vybřednout s pomocí Západu ze současného marasmu a začala by se rozvíjet a byla by příkladem i pro ruské obyvatelstvo? Stranění Rusku v dnešních událostech na Ukrajině je ve velké části české populace spojeno také se sympatiemi ke KSČM, odporem k EU a USA. Může v tom být i kousek protestu proti současnému vládnímu establishmentu. V neposlední řadě se v této pro rusky orientované skupině české populace projevuje odpor vůči české angažovanosti v zahraničních misích (naposledy velmi zřetelně při smrti českých vojáků v důsledku sebevražedného atentátu v Afghánistánu).
Silné hlasy i některých „pravicových“ komentátorů a bývalých politiků o tom, že Ukrajina patří do sféry „ruského vlivu“ a že by se Západ neměl vůbec pokoušet Ukrajinu podporovat, jsou také zřetelné (viz Václav Klaus). Velmi rád bych tu připomněl, že právě z těchto kruhů žádná zásadní podpora Izraele není patrna.
Závěr je tedy zřejmý – dva konflikty svým způsobem velmi podobné (na jedné straně malý nebo menší národ, na druhé straně velký národ nebo velké soustátí arabského světa) vyhodnocuje zatím česká strana protichůdně. V případě Izraele se stavíme více za tento stát, v případě Ukrajiny (alespoň podle ohlasů) více věříme politice Ruska. I to je důvod proč proruská pátá kolona dosahuje relativně slušných výsledků ve své propagandě toho, co se na Ukrajině děje.
