Brusel: Začalo to šipkami na silnicích

Pomalu se blíží kulaté výročí našeho vstupu do EU. Tuto organizaci média překřtila na „Brusel“ a tento se činí. Česko díky Bruselu zažilo nejeden vášnivý spor a začalo to šipkami na silnicích.

Na českých silnicích jsme mívali vodorovné značení pruhů před křižovatkami ve městech se šipkami ostře zalomenými v úhlu asi 45 stupňů doprava nebo doleva. Pod údajným vlivem Bruselu začala v médiích kampaň o změně tvaru těchto šipek tak, aby byla změna směru označována šipkou, jejíž tvar na konci by byl čtvrtkruh, tj, s obloučkem. Tehdejší diskuse se vedla o tom, že se „sjednocují pravidla v rámci EU“.  U dopravního značení to lze ještě pochopit, i když i dnes existuje množství variant značek, se kterými se potkáme v zemích EU a žádná dokonalá harmonizace značek stále neexistuje. Jenomže šipky na silnicích byly ještě víceméně neškodným odvarem toho, co přicházelo z Bruselu poté.

Připomeňme si, že při referendu o vstupu do EU v roce 2004 platila poněkud jiná smlouva o EU než po našem vstupu. Byla už za našeho členství v EU v roce 2007 podepsána Lisabonská smlouva, která přinesla podle wikipedie „důkladné reformy“.  Lisabonská smlouva (2007) přinesla důkladné reformy. Ukončila Evropské společenství – Smlouva o založení Evropského společenství byla přejmenována na „Smlouvu o fungování EU“. Zrušila dřívější architekturu EU složenou ze 3 pilířů a přerozdělila kompetence mezi EU a země EU. Revidován byl také způsob fungování evropských orgánů a proces rozhodování s ohledem na přizpůsobení se rozšířené EU 28 zemí EU. Reformováno bylo také několik vnitřních a vnějších politik EU a orgánům bylo umožněno jednat v nových oblastech politiky. Dále byl posílen demokratický rozměr EU. A tyto „důkladné změny“ se ukázaly jako zárodek sporů mezi státy, které preferují a preferovaly více samostatnosti států EU a mezi státy, které tlačily a tlačí na tak zvanou federalizaci Evropy.  Navíc byla Lisabonská smlouva předmětem vášnivých sporů i v Česku. Prezident Václav Klaus podepsal Lisabonskou smlouvu. Učinil tak i přes zásadní výhrady, které ke smlouvě má. Česko podle něj ztratí suverenitu. Klaus také obvinil Ústavní soud z politikaření. Na prezidentův podpis čekala celá EU, závisel na něm totiž osud ratifikačního procesu. ….."Nemohu souhlasit s jeho formou, tedy jeho právní kvalitou (...) Především nemohu souhlasit s jeho obsahem, neboť vstoupením Lisabonské smlouvy v platnost, navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem," varoval prezident. Tolik Klaus.

Stalo se tak v roce 2009 za „panování“ zřejmě skutečně nejhoršího premiéra Česka Jana Fischera a jeho „úřednické vlády“.  V tomto roce bylo Česko předsedajícím státem EU (leden až červen) a tehdejšímu předsedovi ČSSD Jiřímu Paroubkovi se „podařilo“ během předsednictví svrhnout vládu Mirka Topolánka, což je snad doposud unikát v historii EU.  Nastoupila vláda Jana Fischera a ta se u moci udržela až do řádných voleb v roce 2010.

V roce 2008/9 vypukla na Západě vážná ekonomická krize a z této krize jsme se dostali až po několika letech. Pak však přišel zlomový rok 2015, už za vlády Bohuslava Sobotky, a EU prošla dalším „testem“ integrity, v němž zcela propadla. Tím testem byla migrační krize. Evropská migrační krize (také označovaná jako evropská uprchlická krize) byl prudký nárůst počtu žadatelů o azyl v zemích Evropské unie v důsledku vstupu a tranzitu 1–2 milionů uprchlíků do EU v letech 2015/16, z toho plynoucí migrační tlak na Evropu a dopady tohoto pohybu na celou společnost. Na přelomu 20. a 21. století migrovalo do EU méně než 1 milion lidí ročně. V roce 2009 to již bylo skoro 1,75 milionu lidí ročně.[2] Krize vyvrcholila v roce 2015 – byla způsobena velkým počtem imigrantů – jak uprchlíků, tak ekonomických migrantů – směřujících do EU.

Tehdy se Česko postavilo proti povinným kvótám, ale bylo přehlasováno. (Tuto politiku zvanou zrušení práva veta, prosazuje Petr Pavel). Plán povinných kvót byl nakonec zrušen. Nic dobrého to však stejně nepřineslo. V roce 2015 stoupnul počet žádostí o azyl proti roku 2014 o 123 % (!!!) na celkový počet 1,2 milionu žadatelů. Mimochodem, důsledky této migrační politiky dnes pociťujeme i tím, že propalestinští demonstranti dokázali šířit zapalování aut v hlavním městě Německa, Berlíně, kde jsou údajně celé čtvrti imigrantů tohoto typu. Migrace, a je třeba dodat že ilegální, a tudíž neřízená státy, ale převaděči a imigranty, pokračuje a stává se vážným problémem. Místo povinných kvót se prosadila povinná „solidarita“ a platí: nechceš imigranta, zaplať obolus (údajně asi půl milionu korun).

Jako doslova „třešničku na dortu“ bruselské politiky pak v časech války na Ukrajině a na Blízkém východě považuji plán Bruselu na omezení druhů zvířat, které by mohl jednotlivec chovat doma. Pozitivní seznam chovaných zvířat je sice zatím jen záměr, ale o tom, že jej státy berou vážně, svědčí odpor českých zákonodárců, kteří se vůči němu vymezili. Pokud by nakonec Revize akčního plánu EU pro boj proti nezákonnému obchodu s volně žijícími a planě rostoucími druhy prošla schvalovacím procesem, znamenalo by to, že vše na pomyslném seznamu by nesměl s výjimkou zoologických zahrad nikdo chovat, rozmnožovat ani prodávat. Takový seznam už má devět evropských států – Francie, Itálie, Litva, Belgie, Nizozemsko, Kypr, Lucembursko, Slovinsko a Malta. Evropský parlament už pověřil Evropskou komisi, aby vytvořila studii proveditelnosti vzniku takového seznamu, který by platil pro celou evropskou „sedmadvacítku“. Nyní se hledá realizátor této studie.

To je z cela jistě „zásadní problém dnešního světa“. Tady už nejde jen o tak zvané „sociální inženýrství“, tady jde doslova a do písmene o zdravý rozum a přežití společnosti, která se utápí doslova v pitomostech a není schopná zajistit podstatné věci, mimo jiné i již onu zmiňovanou migrační krizi, která ohrožuje integritu evropské společnosti ze všeho nejvíce.

Ukazuje se tak, že Václav Klaus svým postojem k Lisabonské smlouvě trefil hřebíček na hlavičku. Podepsal tak přesně to, před čím varoval a co se dnes stalo dominantní jevem EU. Přeměna společnosti na společnost „nového typu“, kde se myslí na každý detail. A kde se tím pádem ztratí to zásadní – její integrita.