Žebrák, Točník a podobné

Jde to prostě rychleji, než jsem kdy čekal. A tím končím s citáty klasiků a budu nadále používat své vlastní. Vzpomenu-li si.

Splést se přece může každý, mladý i starý. Například zrovna dneska odpoledne jsme se asi půl hodiny snažili s dcerkou -na její přání- vybrat ten správný maršmelou, bylo to v kauflandu, výběr veliký a přece žádný z mnou označených pytlíků nebyl mladé dámě vhod. Až se ukázalo, že chyba není mimořádně v řetězci, ale v zadání. Mlsný jazýček si  žádal totiž marcipán. Těsně vedle.

Moje současná pletení lze popsat jediným telefonátem ženě z asi před měsíce. Dorazil jsem do knihovny, vypůjčil si žádaný spisek a jal se jej na místě přečíst. Ale ouha, nešlo to. Kde já zase ty brejle nechal ležet, ach jo. Snad doma. Chvíli jsem hledal po stejných kapsách, kde před chvílí okuláre, telefon a po dosažení úspěchu jej i použil: "Ivanko, podívej se prosímtě, neleží mi tam někde mobil?" Odpověď asi netřeba publikovat. 

To bylo celkem ještě v poho. Naopak když jsem odvezl ženu dle přání na setkání se čtenáři do Veltrus, bylo to horší. Zámek tam mají fakt pěkný, ale obecenstvo se předtím shromáždilo ve Velvarech. No nic, kdyby čekali třeba ve Velešíně, bylo by to horší, ne? 

Abych si ospravedlnil svá současná paměťová selhání, lovím v paměti. To zní jako blbost, ale je to tak. Vzpomínám například, jak se mi jeden nizozemský partner brzy po Listopadu chlubil, jak se dokázal v jakémsi rychlokurzu češtiny naučit i ta naše naprosto s Evropou nekompatibilní pojmenování měsíců. A hned pyšně přešel k monologu: "leden, úterý, březen, duben...", pokračoval až do prosince bez chybičky, a to je hodno uznání. Já například dodneška neumím holandsky ni den v týdnu ni měsíc v roce a zakrněl jsem na číslovkách a běžných frázích. Takže byl dobrej. 

Na rozdíl ode mne v dalekém zámoří. Taky devadesátky, taky rychlokurz. Po pár týdnech nelze vážně čekat zázraky. Rozeznávání nuancí cizího jazyka, ty jemné odlišnosti zvukomalebnosti  a významu. Byly to, jak říkám devadesátky, pád železné opony ještě vířil trochu prach a my byli za exoty (což bylo vzájemné). Domorodci považovali za dobré zpestření víkendů si nějakého Poláka či Rusa pozvat domů a popovídat si s ním o čemkoli. Když jsme my namítali, že jsme Čechoslováci, bývalo nám odpovědí, že to není možné, protože to jsou přeci letci. Ústředním tématem návštěv bývalo často bydlení a hypotéky, finanční téma pro nás tehdy dost neznámé, což jen zvyšovalo naší exotičnost. A tak si jeden náš hostitel tak dlouho pochvaloval, jak velký má house a kolik ho měsíčně stojí mortgage a jak dlouho jí ještě bude splácet až mne dojal a chtěl jsem jej opravdu podpořit, ocenit a pochválit. Přemýšlel jsem usilovně, poskládal slovíčka do věty a hlavu hostitelské rodiny s dobrosrdečným úsměvem naučeným hned v první lekci oslovil: "Your home is terrible!" Ke cti celé přítomné rodiny musím dodat, že po malé zaražené chvilce pochopili, až na malou Taylor, co jsem původně měl snad na mysli a přešli to s podobně širokým úsměvem. A když se se mnou po pár měsících později loučili na letišti před cestou zpátky do středoevropského pralesa, malou naučili rozloučení: "Bye, terrific John!"

Ale co jsou má soukromá tehdejší přeřeknutí proti veřejným broilerům a boilerům spolubořícím zatuchlé zkostnatělé režimy...

Zpět do současna. Pletu se denně. Mnohdy je to úsměvné, kolikrát se tomu zasměji i sám, nerad. Hodně se mi pletou jména. To je zajímavé, tváře si pamatuji dokonale, hned vím, že osobu znám, ale jméno, to mi dá práci. Pro jistotu ještě než se to zhoršilo do dnešních rozměrů, včas jsem přijal zásadu jména moc nepoužívat. Hlavně ženská. Tam už dlouho volím naprosto neutrální a přesto citově zabarvená oslovení. Vyplácí se to, hlavně doma.

Ale přes veškerou opatrnost se stejně průšvihům nevyhnu. Jako teď. Už celý týden máme u nás kampaň. Dietu. Kdo si pamatujete můj dávný blog Její dieta, znáte můj vztah k podobným akcím. Ale co, jsem o patnáct či kolik let starší, moudřejší, shovívavější a tvárnější a tak bez reptání pojídám zdravé a zdravější. A k tomu už týden poslouchám věty, kde každé druhé slovo je "břicho". Zpravidla ve spojení se slovy velké, honzovo, tlusté a tak. To v hlavě utkví, to je jasné. A přitom JEJÍ břicho není pravda o moc menší, jen to tak v sousedství těch nádherných majestátných ňader tak nevyčnívá.

Bez ohledu na diety či břicha se milujeme. A středy se snažíme prožívat. I přivinula moje milovaná mou hlavu v předtuše rozkoší na svoji hruď či o malinko níže a já naplno slyšel její zrychlený tep. Rozněžnil jsem se taky: "Miláčku, tobě tak krásně tluče břicho!" 

Co dodat. Lepší už to nebude, já si počkám na nějakou příští středu a vám všem přeji krásný adjunkt a velikonoce.