Jsou to individua nevyzpytatelná. Čumáky po matce, ocasy po otci, tělo bastardaté, chování nevychovatelné, charakter ryzí a oddanost nekonečná.
Taková je i ta naše chlupatá Ťapina. Nechtěná nikde. V útulku byla za černou ovci. A když zapadla k nám, mohu směle potvrdit, že nikde nechtěná a za jakoukoli ovci ne neprávem. Nervní, neposlušná, nevyvenčitelná. Uzlíček nervů uvnitř a zubaté monstrum s významným řevem navenek. Hrůza pes, teda psice.
Ale nakonec to šlo. Jakž takž tedy. Sem tam vyplašila svým silným haf, haf sousedku, co nosí vyvenčit své rodokmenové koště třikrát denně ze stejného patra, sem tam vyskočila z polootevřeného okénka auta na okolojdoucí dobrmanici na parkovišti před Lidlem, ale což, život je pes, ne?
Ale že to bude veverka, to jsme nečekali. Víte, mám své hříchy. Když jsem byl malý kluk a je to už hodně let, přejel jsem malý nebohý stromek. Na kole. Malý, nebohý ořešáček. Zlomil se, a pak mu dalo několik let práci, aby se vzmátožil. Dokázal to a já byl rád, už proto, že mi za to přejetí dala moje máma tehdy hodně na zadek.
Ta moje přísná maminka nám dodneška z toho ořešáčku dává před vánoci pěknou misku vlašáků na pečivo. I letos jsem jich taštičku přinesl. A jak jsem je přesypával do krabice s těmi od loňska, jeden mi upadl na zem.
A co myslíte, přiběhla ta chlupatá a chytla jej. Říkám jí, proboha Ťapino, to nežer, fuj, to nesmíš. Prd, vzala si ořech na pelíšek a naprosto zkušeně, cvak cvak, rozlomit skořápku, jazykem vybrat jádro a hotovo, zbytek si Honzo vem!
No jo, vořech! :-) Inu , svůj k svému.
