U holiče

Zase to mám nějaké přerostlé. Abych opět slušel, půjdu za ní. Chodím tam už pěkných pár let a vždycky mne spolehlivě navrátí do slušení.

Holiče jsem míval rád podobně jako zubaře. Nutné zlo. Sedět nehybně a nechat se týrat. Ale okolo padesátky se to změnilo. Skoro se k ní těšívám.

Jen jsem dlouho nevěděl, jak jí správně říkat. Holička to nebude, holím se sám. A kadeřnice? No to už vůbec, kadeřemi  dávno neoplývám. Tak jsme si potykali a říkám jí jménem. Však toho o sobě a našich rodinách za ta léta a metry oškubaných vlasů něco sakra víme.

Jsou to intimní chvíle na křesle před zrcadlem. Nejen, že se mě svázaného dotýká celou horní polovinou těla, nejen  že se musím (rád) při zatřihávání ofiny dívat do jejího výstřihu, ale protože ví, že nemůžu  zbaběle utéct, valí to do mě naplno. Co její starej, jak rostou a zlobí děti a vždycky se zeptá aniž možná čeká odpověď, co nového u nás. Nic, Jaruško, vše při starém, stará normálně zlobí a děti rostou, co by taky, viď?

Tam na tom křesle a před velkým zrcadlem si to můžu dovolit, být upřímný, nikdo mne nepráskne. Tam je bezpečno. Přesně a dopředu vím, o co přijdu. Přerostlé vlasy spadnou na zem a smeteny koštětem zmizí z mého života.

I se spolu kolikrát zasmějeme. "Víš, co je to inflace?" zeptala se minule.

A zase nečekala na mojí odpověď, měla tu svoji asi připravenou dávno: "Že ti ostříhám pokaždý míň vlasů a ty mi platíš pokaždý víc peněz."

No, Jaruško, ekonom nejsem, ale pravdu máš. A bude hůř. Do té doby budu vděčný za každý vlas na hlavě.