Sprosťák

Je to potvora, ta naše nová fena. Co potvora, zlodějka nevychovaná to je. Ale já jí vychovám, ta se bude divit!

Nejsem ale žádný násilník, abych hned fyzicky trestal, spíš cholerik, co namísto bití řve. Prý dost. Prý až moc. Říká žena.

Ale kdo by neřval. Přijdu takhle v pondělí z práce, urvanej jak vagon a úplně živočišně se těším, až si dám k večeři ten od víkendu poslední zbylý krásně uleželý španělský ptáček, co se nám tak povedl. Masíčko jak mana nebeská, taky to byl roštěnec za tři stovky kilo. Prostě odměna za bláznivé pondělí.

Připravím si porci a jdu se trochu omýt, než si to ohřeji a potěším tělo dobrým žvancem. Blbec, talíř na kraji linky! Nechala mi rýži, a to ještě ne všechnu. Fena jedna nevděčná! Vybouchl jsem myslím pochopitelně a přiměřeně...

"Ty kráávo, co si myslíš?! Že si můžeš dovolit všechno?! Ne, nemůžeš!!! Hajzle jeden! Si myslíš, že kradu, aby ty sis mohla takhle dopřávat. Mám sto chutí tě seřezat do modra! Jseš hovado, debilní hovado, který vůbec neví, jak se má chovat. Mám tě plný zuby. Svině jedna divoká, chlupatá! Zmizni mi z očí nebo uvidíš..."

Byl bych určitě ještě v přednášce pokračoval, ale otevřely se dveře do kuchyně, objevila se Ivančina hlava a přerušila mě:

"Co tady na ní křičíš, raple? Podívej, jak se tě bojí, chudinka."

"Sežrala mi ptáka. Teda večeři, potvora.", odpověděl jsem už normálně, protože na mojí milovanou nekřičím nikdy, natož vulgárně. Ona taky žádná potvora není, že jo.

"Vezmu ji ven, je tam stejně krásně a ty se zatím uklidni, navrhuju ten zamraženej guláš", zdálo se mi, že se trošku ušklíbla.

Venku krásně je, to jo, jaro je tady. Takže okna máme dokořán. Dokořán, i v kuchyni. Dokořán, i na dvůr. A na dvoře si na lavičkách užívají nastupujícího jarního tepla a sluníčka sousedi z našeho i vedlejšího domu.

"No, tys tomu dal," počastovala mne žena hned po příchodu vážným hlasem, ale oči se jí smály, to už poznám, "víš jak mi bylo?"

"Co jako?", nechápu ještě, v jakém jsem maléru.

"To je to tvoje řvaní, pořád ti to říkám, neřvi, ale ty řveš. A já to mám pak poslouchat."

"Co máš poslouchat?"

"Že to nemám snášet, ty nadávky od tebe, sprosťáka, a že jsem udělala dobře, že jsem utekla ven, to říkala Věra a že klidně můžu kdykoliv zazvonit, kdybys byl agresívní, to nabídla Miluna a že se asi umíš pěkně přetvařovat, že by to do tebe neřekla, to zase Radka. A taky mě chtěly doprovodit domů, jestli prej už nejsi nebezpečnej."

"Jo takhle, ony myslely, že nadávám tobě, ha ha", nutím se křečovitě do smíchu, "tak tos jim vysvětlila, že šlo o Ťapinu, ne?"

"Ne."

"Ne? A proč proboha? Co si teď budou o mně myslet?"

"Bylo to docela dojemné, jak se mě zastávaly, víš, a hlavně, seděl tam taky Karel a ten se tak hezky pod vousy na mě usmíval. A dokonce pomrkával. No jo. Asi přemýšlel nad tím, co znamenalo to tvoje divoká, chlupatá."

To jsem dopadl. Abych chodil kanálama. Nedejbože, aby v okruhu kilometru došlo k nějakému násilnému činu a policie sbírala informace po sousedech. To bych se asi rychle vezl... Nejspíš budu muset buď ubrat na hlasitosti anebo výchovnou tirádu vždycky patřičně uvést oslovením PSE případně FENO. Protože doufat, že mi Ťapka už nikdy nic nesežere, to se asi nedá...