Pošťácká pohádka 2019

Už za časů páně Čapka platilo, že pošťák je spojovatelem lidí. Prostřednictvím dopisů, co si píšou a pošlou. Napsal o tom přeci. A pěkně.

Teda vlastně nejen lidí, ale stále častěji ouřadů a lidí. I když i na tom každém ouřadě snad sedí člověk, či ne?

Měsíce jsem nosíval psaníčka i psaní panu Tlapákovi Jiřímu, ač to nezačalo zrovna snadno. Protože mnoho psaní a psaníček jsem mu nejprve nedonesl a vracel je s razítkem ZPĚT a dodatkem adresát nemá schránku. Což neměl, zatímco zvonek jo. Nikdy jsem se nedozvonil. Až jednoho dne jsem v tom starém činžáku, kam ony nedoručitelné zásilky směřovaly, potkal starého pána a nedalo mi to a zeptal jsem se. A podivte, on to byl pan Tlapák Jiří.

"Spoustu dopisů jsem musel vrátit, to je škoda, nemáte schránku.", a dal jsem mu do rukou ten jeden, co jsem zrovna nesl.

"Nezlobte se, to nevadí, já je stejně nechci, vždyť víte, kdo je většinou píše.", opáčil a strčil mi pod nos odesílatele - advokátní kancelář.

"Já vím", vzpomněl jsem si na ty zeleňáky od exekutorů, "ale byly tam i pohledy, k vánocům, velikonocům, z dovolených..."

"Co s pohledy, když …," odmlčel se a povzdechl,"... víte co? Máte chvilku? Pojďte na kafe", a vystoupali jsme do prvního patra a pozval mne dál. 

Téměř holobyt. Postel, dvě skříně, stůl a jedna židle, lednička, sporák, mikrovlnka a televize. Na stěně jediný obraz, svatební fotografie nejméně padesát let stará.

Upíjel jsem velmi dobrou kávu a poslouchal. 

"Vlastní blbostí jsem se zadlužil. Už tady jednou byli, všechno pobrali, jako by to mělo nějakou cenu a řekli, že přijdou znovu a seberou i ten zbytek. Nechci, pane, já prostě nechci vědět, KDY ZASE přijdou a tak nechci ani ty vaše dopisy. I zvonek jsem si odpojil. Ale pohledy..." zadíval se někam daleko skrze mne,"...pohledy, pohledy... ty jo. Můžete mi je dávat, prosímvás, za ten botník na chodbě, já vím, že je to v patře, ale nechci to zadarmo," a sahal do kapsy.

"Ne, nechte to proboha, to víte že můžu, všechno co nebude doporučené nebo úřední, i když se to vlastně nesmí. A budu vám tam dávat i výzvy k těm doporučeným, jestli chcete, jo?"

"Jo, proč ne, to budete hodnej, aspoň si budu moct vybrat, co dostanu a co ne. Děkuju."

Rozloučili jsme se a další měsíce to takhle fungovalo. Párkrát jsme se ještě i náhodou potkali. Na nevyzvednuté úředňáky jsem dál dával razítko ZPĚT, jen s lživým důvodem adresát neznámý. Až se najednou od letošního února začaly ty dopisy za botníkem hromadit. Je asi v nemocnici, ptal jsem se sám sebe. Hromadily se dál - a jednoho dne byly pryč.. Zaradoval jsem se a jak jsem to nikdy neudělal, zabouchal na dveře. Otevřela paní v mém věku a dozvěděl jsem se, že už tam ty dopisy ani výzvy dávat nemám.

Pan Tlapák zemřel.

Od té doby dávám stejné razítko ZPĚT, jen důvod připisuji jiný. Adresát zemřel tam teď pravdivě píši a veselo mi není. Už do těch schodů, do toho prvního patra, k tomu botníku nemusím... A víte co, ouřadům je to jedno, snad tam ani lidé nesedí, možná Čapkovi roboti, protože ouřady pořád píšou, zeleňáky posílají.

Jen pohledy už nechodí žádné.