Pátek třináctého

Vlak na trase Praha Hlavní nádraží - Strančice zabil člověka. Oznámil to mluvčí Policie České republiky. Stalo se před stanicí Praha-Strašnice zastávka 13. listopadu 2020 v 18:30.  

Blbost. Stalo se v 18:24, přesně. Ten vlak měl 4 minuty zpoždění a ty pitomý 4 minuty byly k nepřečkání. Ale mohl jsem o celé čtyři minuty víc přemýšlet. Proč. Stejně jsem nic lepšího nevymyslel. Už mi to nebaví. Už mi to tu nebaví, všechno mě bolí a zvědavost, jaké to bude tam, vítězí.

Ležím na kolejích a čekám na zpožděný panťák. Vlaky jsou fajn. Děda mě vodil na malé nádražíčko mávat parním lokomotivám a to byly krásné roky. Pak umřel. Děda, babička, rodiče, žena, všichni umřeli. Naposled Rexa. Zakopal jsem jí s kamarádama kousek odsud. Tady ve Strašnicích, kde je můj domov posledních patnáct let. Mezi zahradkářskou kolonií a tratí. Mezi kamarádama, co jsou kamarádi jen někdy.

Už mi to prostě nebaví a čekám. Už mi nebaví dělat si srandu z řidičů v Hloubětíně na čtyřproudovce u přechodu ani somrovat retka před Masaryčkou. Už mi nebaví ani chlastat, ani nic. Jede. Zvedám hlavu, prý brzy uvidím velké světlo. Vidím tři malá a blíží se. Těším se, ale třeba dělám chybu, třeba bych neměl...Vidím tři malá světla, jsou čím dál větší a blíží se. 

Rána.

Nevidím, neslyším, necítím nic... Ale vnímám. Já vnímám! Nemůžu se pohnout, nemůžu mluvit, ale jsem...

"Další debil, ležel tam a jen zvednul hlavu, zastavte provoz mezi Vršovicema a Strašnicema, přejeli jsme člověka." (strojvedoucí dispečinku)

"Musíme se tam jít podívat, beru lékárnu." (vlakvedoucí strojvedoucímu)

"Tomu už nepomůžeme, napíšu vám to." (doktor záchranky policii)

"Obnovíme aspoň  jednu kolej, pokud nic z něj neleží na trati." (dispečer vlakvedoucímu)

"Je to všechno mimo trať." (velitel zásahu dispečerovi)

"Nějakej kretén skočil pod vlak, Týnu nemůžu vyzvednout, tady to asi bude na dlouho." (cestující telefonem manželce)

"Prej jsme někoho přejeli, nevím kdy přijedu domů." (cestující telefonem manželovi)

Vnímám, že o mně myslí. Jsou to za posledních pár let jediní, pro které jsem nějak důležitý. Neslyším je, neznám je, nevidím je, ale vnímám svojí duší, ano tak to je ta duše, že na mě myslí. Tak takhle to funguje...

Pomalu se vytrácím. Asi už to dovyšetřili a všichni už budou doma. Zdržel jsem je. Vnímám, že na mě myslí už jen strojvedoucí a pár dalších, co si přečetli článek na netu. Ale zase vnímám daleko víc všechny ty, co umřeli přede mnou. Dědu, babičku, rodiče, i tu mojí utrápenou ženu nešťastnou, Rexu, dokonce i toho blba Viléma, co si podřezal žíly. Blížím se k nim.

Tak takhle to funguje. Dokud na mne bude jediný poslední myslet, budu vnímat. Kdybych to býval věděl, možná bych žil jinak....