Osvobození 1945

Snad jsou májové dny vhodné pro malý recyklát asi tak 10 let starý. Už jen proto, že jak v roce 1945 naši předci, tak ještě před pár lety my, jsme si neuměli představit, že v Evropě bude zase válka a mír v nedohlednu...  

Dneska, když je mi 50+++ let, docela chápu svého tatínka, že tyhle večery asi moc rád neměl. Ale já, jako čtyř, pětiletý kluk, jsem je miloval. 

Mluvím o těch, když si ještě, než jsem usnul, lehla do postele vedle mě a já mohl žadonit : "Mami, příhodu, prosím".

     To bylo naše heslo pro kraťounké příběhy z maminčina dětství a pro mne to byly pohádky, ne, mnohem víc než pohádky, pro mne to bylo potvrzení toho, že moje maminka je víc než všechny princezny a královny dohromady, protože TOHLE se jí opravdu stalo! A přitom mnohé z toho bylo tak neuvěřitelné.

     Už jen to, jaké všechny lumpárny malá Janička prováděla. Kdo by tomu věřil. Ale když to říká ona sama, tak to musí být pravda a ani já tedy možná nebudu tak vyjímečně hříšný. Opravdová úleva. A  ty všechny legrácky a tajemství a dobrodružství, které ony (má tři sestry) zažily! A tak strašně dávno.

     Vyprávěla mi i o válce. Protože se narodila v roce 1941, tak dnes vím, že většina z toho byla nejspíš z doslechu od jiných. A asi to platí částečně i o následujícím příběhu ze samotného konce války.

     Ten už visel ve vzduchu, osvobození bylo doslova za rohem, v Praze povstání, ale přesto tu byl také strach. A velký. Od Vacova se prý blíží kolona vojsk SS a přestože Američani jsou už v Kašperských Horách, lidé se bojí teroru fanatických Němců.

     A pak přišlo ráno 6. května 1945 a od NIcova do mé rodné vesničky přijel první obrněnec s bílou hvězdou. Neumím si představit stěstí lidí, kteří přežili léta okupace, předtím strach o republiku a o to, zda budou vyhnáni ze "Sudet" či ne, aby potom o několik málo kilometrů tomuto osudu unikli. To nejde plně pochopit, to se určitě musí jen prožít. A o těch dnech mi právě maminka vyprávěla. Nejspíš to nakonec skutečně byl její první velký zážitek v životě, který si doopravdy pamatovala. Asi i proto o něm uměla tak pěkně vyprávět.

     Děti z vesnice pobíhaly mezi americkými vojáky, dostávaly žvýkačky, ti usměvaví mládenci v uniformách si je chovali v náručí a nejspíš přitom vzpomínali na své nejbližší tam daleko doma. A lidé byli šťastní.

     Lidé si na znovunabytou svobodu a mír rádi znovu zvykali. Užívali si to. Přesto prý svoje děti varovali před jedním. Tak jako to děláme my všichni rodiče dneska a jak to dělají asi všichni rodiče odjakživa. S nikým cizím nesmíš nikam jít, jen když já o tom budu vědět.

     A ne vždy, tehdy stejně jako dnes, děti tahle varování braly vážně. Džíp zastavil u skupinky dětí, kde desetiletá Zdenka byla nejstarší a americký voják se zeptal: "Jaroškov? Kudy?" Sice s přízvukem, ale rozumět mu bylo.

     "Na náves a doleva", odpovídá Zdenka.

     "Ty mi to ukážeš kudy?" , ptá se voják dál.

     "Jo", a hrne se k autu. Voják ji zvedne a už se jen za džípem zapráší.

      Když malá Jana přijde domů a ptají se jí, kde je Zdena, popravdě odpoví, že odjela s vojáky džípem do Jaroškova. Následující dvě hodiny musely být pro mého dědečka i babičku velmi dlouhé a věřím, že Američany, kteří poté Zdenku i s velikou výslužkou konzerv, silonek, žvýkaček a čokolády přivezli až domů, vítali se smíšenými pocity.

     "Jak to, že jsi s nima jela, Zdeno!", peskovala moji tetu babička přes celý dvůr a přede všemi.

      "Říkal, že má čokoládu..." , hájila se malá průvodkyně osvoboditelů a pusa hnědá od ucha k uchu jí dávala za pravdu.

     Vše bylo nevinné, vše se vysvětlilo, jeden bloudivší spojenecký válečný zpravodaj se dostal kam chtěl a Zdenka a její sestry byly v příštích dnech čokoládovými královnami, ale moje maminka tuhle příhodu vždycky vyprávěla s tím, aby předala nejen všechnu tu radost a štěstí, ale i poučení. A já dneska vím a oceňuji, že to vyprávěla tak, že i malý jsem to chápal. Bylo v tom vše, štěstí, láska i ta čokoláda a ještě mnohem víc...

oslavy osvobozeni Stach 2008, foto archiv autora